V posledních desetiletích se ostrov Zanzibar stal i u nás oblíbenou dovolenkovou destinací. Bílé pláže s průzračnou teplou vodou lákají návštěvníky především v době, kdy v Evropě panuje zima, a turistický průmysl dnes už tvoří téměř třetinu místního HDP. Po staletí však zde byl zdrojem příjmů námořní obchod a Zanzibar patřil k významným přístavům na hlavních obchodních trasách Indickým oceánem. Kontakty s východními přístavy a vlhké tropické podnebí vedly k zakládání rozsáhlých plantáží s kořením, mezi nimiž kraloval především hřebíček. Už celé století před tím, než byl na ostrově postaven první turistický resort, patřil Zanzibar mezi jeho hlavní producenty.
Lákají-li cestovní kanceláře na dovolenou na Zanzibaru, jde o velmi zjednodušené pojetí. Jméno Zanzibar má totiž několik významů. Především je to název autonomního souostroví patřícího k Tanzanské sjednocené republice, které se skládá ze dvou velkých a několika desítek menších ostrovů a ostrůvků, většinou neobydlených. V druhém smyslu se Zanzibar používá jako alternativní pojmenování pro největší ostrov Unguja, asi 85 km dlouhý a 30 km široký, který má přibližně 900 000 obyvatel. Menší, severněji ležící ostrov Pemba měří od severu k jihu téměř 70 km, od západu k východu přibližně 20 km a žije na něm necelý půlmilion lidí, kteří se věnují převážně zemědělství. Život tu ubíhá poklidným tempem v tradičním islámském duchu a přesto, že zde najdeme několik hotelů i potápěčských center, Pemba na svůj turistický boom zatím čeká.
V třetím významu se Zanzibar užívá rovněž jako jméno hlavního města na ostrově Unguja. Dříve se mu říkalo Stone Town – Kamenné město, dnes se tímto termínem označuje pouze historická část, která se v roce 2000 stala součástí Světového dědictví UNESCO. Pro srozumitelnější komunikaci se dnes v angličtině používá pro hlavní město spojení Zanzibar City a pro ostrov Zanzibar Island.
Samotné jméno pochází z arabského výrazu Zanjibár, což je slovo, které bylo převzato z perského názvosloví. Výraz Zanj označoval oblast východní Afriky a stejně tak i tamní obyvatele tmavé pleti. Slovo bár pak znamenalo pobřeží. Volně přeloženo by se mohlo hovořit o Černém pobřeží. Geograficky se shoduje s tím, co se později začalo nazývat Swahili Coast – Svahilské pobřeží.
Lid jménem Shirazi
První zmínka o Zanzibaru se objevuje v plavecké příručce neznámého řeckého cestovatele z Alexandrie, který někdy v 1. stol. podnikl cestu podél Afriky. Jeho ostrov Menuthias by se mohl shodovat s dnešní Ungujou. Východní pobřeží Afriky bylo v té době osídleno bantuskými kmeny, které se zde objevily patrně již před začátkem letopočtu. Vznikaly a zanikaly tu menší či větší říše, o jejichž existenci tušíme jen málo, neboť jejich obyvatelé neznali písmo a svoji historii nezaznamenali. Obchodní kontakty s Římskou říší však udržovali.
Tím, co pobřežní regiony propojilo s jinými civilizacemi a vytvořilo základ kulturních kontaktů, byla dřevěná plachetnice s trojúhelníkovou plachtou na zešikmeném stožáru. Pod arabským názvem dhau je dodnes známým a používaným plavidlem v celém regionu Indického oceánu. Právě tento dopravní prostředek umožnil mezinárodní obchod mezi Afrikou, Arabským poloostrovem a Indií. Již někdy od 7. stol. se rozvinul v pravidelné putování, kdy plachetnice využívaly především sezonních monzunů. V lednu vyplouvaly naložené sušenými rybami, tkanými látkami a perlami z Arabského poloostrova poháněny větrem kazkazi, a v červenci, když se změnil na kazi a začal foukat od jihozápadu, vyrazily na zpáteční cestu s nákladem tropického dřeva, slonoviny, zlata, želvoviny a kůží. Obchodníci, rejdaři i plavci tak museli nějaký čas strávit v cizí zemi čekáním na správný vítr. Docházelo ke sdílení kultur a řada obchodníků se v oblasti usazovala natrvalo.
I když později ovládli obchod Arabové, za první příchozí se považují Pársové. Byli to perští vyznavači zoroastrismu, kteří se před expanzí islámu usadili v okolí města Šíráz. Po dalším tlaku pak emigrovali na ostrovy u afrického pobřeží. O jejich příchodu neexistuje dostatek psaných pramenů, ale ústní podání hovoří o šírázských princeznách, které se vdaly za místní vládce a staly se zakladatelkami místních populací.
Tyto příběhy mají stejnou validitu jako naše pověst o praotci Čechovi, ale pro původní zanzibarskou komunitu jsou důležitou součástí jejich identity. Často o sobě hovoří jako o lidu Shirazi, i když jsou převážně bantuského původu a perských genů u nich najdeme jen malý zlomek. Jejich mateřským jazykem je svahilština a vyznáním sunnitský islám. Památkou na zoroastrismus zůstaly už jen slavnosti Mwaga Kogwa, které se konají v červenci, kdy staří Peršané vítali příchod nového roku. Afro-Shirazi se také nazývala národně socialistická strana, která se stala vůdčí silou revoluce v roce 1964 a její předseda Abeid Karume prvním prezidentem Zanzibaru.
Příchod Evropanů
Z rušného obchodu se zrodila místní lingua franca, tedy dorozumívací jazyk, který je dnes hlavním jazykem celé východní Afriky známým jako svahilština. Základem, zhruba 75 %, jsou východoafrická nářečí jazyka bantu, do kterého přibyla především arabská slova (asi 15 %), ale také slova perská, indická, portugalská i anglická. Dříve se svahilština zapisovala arabským písmem, díky vlivu evropských misionářů se dnes používá latinka. Zanzibarský dialekt kiunguja se považuje za vůbec nejčistší formu svahilštiny.
Když Vasco de Gama objevil cestu kolem Afriky do Indie, byl u vytržení, kolik obchodní aktivity probíhá v Indickém oceánu. Lodě, často větší než jeho vlajková karavela, putovaly mezi Afrikou, Ománem, indickým Gudžarátem a čilé byly i jejich kontakty s Indočínou a Indonésií. Slavný objevitel využil znalostí místních mořeplavců, kteří mu dopomohli k vytvoření obchodní trasy mezi zdroji koření na východě a mateřským Portugalskem.
Portugalci neměli zájem na kolonizaci afrického pobřeží, potřebovali jen vytvořit řetězec podpůrných přístavů pro svou obchodní trasu. Jednou z takových zastávek se stal Zanzibar s chráněným přístavem, dostatkem srážek, jež lodím umožňovaly doplňovat zásoby vody, a vstřícnými obyvateli, kteří byli ochotni společně s Portugalci zaútočit například na konkurenční Mombasu. Naopak, portugalská posádka pomohla ochránit obyvatele Zanzibaru před nájezdníky z pevniny. Portugalci také zřídili na ostrově misii, která měla mezi místními šířit křesťanství.
Přítomnost prvních Evropanů na ostrově trvala téměř 200 let. V polovině 17. stol. se však v arabském Ománu dostala k moci dynastie Jaʻruba, která začala Portugalce vytlačovat z jejich pozic. Nejprve vyhnala posádky z pevností v Maskatu a v roce 1696 oblehla sultánova vojska pevnost Fort Jesus v Mombase. Trvalo téměř dva roky, než se podařilo město dobýt, ale po jeho pádu většina Portugalců opustila své državy na Svahilském pobřeží včetně Zanzibaru, kde byla pouze obchodní stanice a přístav, ale žádná pevnost. Tu postavili až Arabové v roce 1700, aby ho chránila před případným portugalským návratem. Celé souostroví se tak stalo součástí námořního impéria pod nadvládou ománských sultánů.
Černé zlato a hřebíček
Hlavním zdrojem bohatství Ománu byl obchod. V následujících dvou stoletích zažil Zanzibar nebývalý rozkvět. Současně to byl čas jeho nejtemnějšího období. Hlavním vývozním artiklem se totiž vedle slonoviny a nosorožčích rohů stali otroci. Do města se sbíhaly otrokářské trasy z afrického vnitrozemí, po kterých každoročně přicházely pomalu postupující karavany se svým děsivým zbožím. Ve Stone Townu, tam, kde dnes stojí angliká…
Úplné znění článku naleznete zde
Zanzibar
