Když v roce 1569 vydal Gerard Mercator svoji mapu světa, jedna z vyznačených souší nesla jméno Psitacarum Regio. Možná, že tato „krajina papoušků“ byla onou neznámou zemí později zvanou Terra Australis, nebo tak jak ji známe dnes: Austrálií.
Austrálie je skutečně zemí papoušků. Těžko bychom někde jinde hledali tak obrovská hejna, jaká vytvářejí velcí kakadu nebo malé andulky. Na celém světě žije v současné době více než 330 druhů papoušků, z nichž 52 můžeme pozorovat na australském kontinentě. Třicet devět druhů patří do čeledi vlastních papoušků Psittacidae a zbývajících 13 vytváří samostatnou čeleď kakaduovitých (Cacatuidae). A právě kakadu patří vedle klokana a koaly mezi nejcharakterističtější, symbolická zvířata Austrálie. Kakadu byl ostatně při objevování Austrálie také prvním místním papouškem, který byl kdy spatřen a popsán Evropanem. Staré záznamy hovoří o 22. srpnu 1699, kdy William Dampier přistál na malém ostrově u pobřeží severozápadní Austrálie, kde pozoroval hejno kakadu naholících (Cacatua sanguinea).
Když se řekne kakadu, tak si asi většina z nás představí velkého bílého papouška se silným zobákem a hlavně s nápadnou a roztažitelnou chocholkou na temeni hlavy. Většina druhů doopravdy odpovídá této základní představě, nicméně není kakadu jako kakadu. Pět druhů kakadu rodu Calyptorhynchus je sytě černých s červeným, žlutým nebo bílým pruhem na ocase a kromě jedné výjimky jim chybí typická chocholka. Úplně černý kakadu arový (Probosciger aterrimus) je vedle ary hyacintového největším papoušek vůbec. Dospělí ptáci mohou vážit až jeden kilogram, což je asi100 krát více než váží nejmenší papoušci rodu Micropsitta z Nové Guineje. Nejhojnější je kakadu růžový (Eolophus roseicapillus) s bělavou čepičkou a šedí na křídlech, zádech a ocase. Do společenstva kakadu dokonce patří i u nás často chovaná korela pestrá (Nymphicus hollandicus). S korelou je navíc spojena i jedna lingvistická zajímavost. V angličtině jsou totiž jménem „corella“ označovány malé, bílé druhy kakadu.
Kakadu jsou velmi společenští a většinu života tráví v početných hejnech. Přestože hnízdí osamoceně, po vyvedení mláďat se jednotlivé rodiny postupně sdružují do stále početnějších hejn, která někdy mohou dosahovat počtu až několika tisíc jedinců. V hejnech je většinou několik strážců, kteří včas dávají najevo hlasitým křikem přítomnost jakéhokoliv případného nebezpečí. Tato funkce strážců dokonce zakořenila i v australském slangu: člověk hlídající při ilegálních hazardních hrách bývá nazýván „kakadu“. Důvody pro vytváření hejn mohou být různé, nicméně je zřejmé, že u kakadu hraje velkou roli pouhá možnost společenské zábavy. Během odpočinku na stromech sedají kakadu těsně vedle sebe, navzájem se pošťuchují, mávají křídly a hlasitě u toho křičí. Často se během těchto her věší hlavou dolů, což bývá zvláště komické pokud zrovna sedí na drátech elektrického vedení. Pozice hlavou dolů je součástí i takzvaného deštného tance. Když po dlouhém suchu přijde první vydatný déšť, kakaduové se pověsí hlavou dolů, načepýří se tak, aby voda mohla zatékat až na kůži, mávají křídly, roztáhnou ocas a hlasitě křičí.
Všichni kakadu hnízdí v přirozených stromových dutinách, které si ale nejsou schopni sami vydlabat, proto jsou většinou odkázáni na činnost termitů a dřevokazných hub. Dutiny pak poskytují svým obyvatelům dostatečné bezpečí, takže mláďata mohou zůstat ve hnízdě až do plné letuschopnosti. Paradoxní pak ale je, že po opuštění dutiny mláďata sice umí skvělé létat, ale musí se ještě naučit správně přistávat a hlavně správně koordinovat svůj let v hejnu ostatních ptáků.
Jednotlivé druhy kakadu obsadily různé typy australské krajiny od pralesa po otevřené pláně polopouštního typu, od nížin až po pásmo subalpinských lesů. Hlavní podmínkou jejich výskytu je dostatek hnízdních dutin, vhodná místa pro odpočinek a nocování a samozřejmě dostatek potravy. Mnozí z kakadu se živí drobnými semeny trav nebo obilninami. Poté, co se v západní Austrálii objevily rozsáhlé lány pšenice, kakadu růžový, havraní (Calyptorhynchus banksii) a hrabavý (Cacatua pastinator) výrazně rozšířili svůj dosavadní areál.
Hromadné nálety kakadu na obilná pole se ale pochopitelně nelíbila místním farmářům, kteří začali k ochraně svých polí používat otrávené zrní. Dnes už asi těžko někdo spočítá, kolik kakadu růžových a žlutočečelatých (Cacatua galerita) doplatilo na tento způsob ochrany úrody. Veřejné mínění ale naštěstí bylo na straně papoušků a v nedávné době tak přinutilo farmáře opustit tuto drastickou metodu. Místo toho začali ptáky plašit střelbou. Kakadu si ale na ni rychle zvykali, a tak střílení do vzduchu vystřídalo střílení do papoušků. V posledních letech farmáři naštěstí přišli na to, že mnohem efektivnější je vysazování jakýchsi „obětních“ políček, určených pouze pro kakadu.
Problémy s kakadu nemají jen farmáři, ale také sadaři a lesníci. Například kakadu dlouhozobý (Calyptorhynchus baudinii) v západní Austrálii a kakadu žlutočečelatý ve východní Austrálii si rádi pochutnávají na čerstvém ovoci. Papoušci přitom řadu plodů jen naklovnou, a tím je znehodnotí. V poslední době se ale zdají být dobrým řešením ochranné sítě na jednotlivých stromech. Kakadu černý (Calyptorhynchus funereus) zase dělal vrásky lesníkům při sázení mladých eukalyptů. Ptáci totiž hledají v mladých kmíncích hmyz a po práci jejich silných zobáků se pak vzpamatuje jen málokterý stromek. Konflikt z lesníky měl i kakadu krátkozobý (Calyptorhynchus latirostris), který je potravně úzce vázán na semena z borových šišek. V padesátých letech sklízeli kakadu šišky takovým tempem, že lesníci nebyli schopni nasbírat dostatečné množství semen pro plánované zakládání nových plantáží. Posléze ale lesníci zjistili, že i v šiškách, které kakadu odhodí jako vyjedené, zůstává ještě dostatek semen. Kakadu tak vlastně lesníkům ulehčili sběr šišek – místo šplhání po stromech najednou stačilo sbírat je na zemi.
Také farmářům mohou kakadu pomáhat. Před lety byl do Austrálie zavlečen jihoafrický plevel Emex australis z čeledi Polygonaceae. Tato nízká rostlina s trnitými semeny dnes zaplavuje obilná pole i okolní krajinu západní Austrálie a výrazně snižuje zemědělské výnosy. Její semena ale naštěstí zachutnala kakadu havranímu, který se na mnoha místech díky invaznímu plevelu rozšířil a vzhledem k dostatku potravy dokonce začal hnízdit dvakrát do roka. Vedle herbicidů se tak stal vítaným pomocníkem při boji s tímto plevelem.
Velkým a často diskutovaným problémem je ilegální odchyt a následný vývoz kakadu. Problematika pašování a nezákonného obchodu by určitě vydala na samostatný článek, proto se raději soustředíme na méně známé, ale neméně vážné nebezpečí dlouhodobě ohrožující budoucnost kakadu. Jak již bylo řečeno, kakadu hnízdí v přirozených dutinách. Na jednu stranu je to ideální a bezpečné místo, na stranu druhou to je ale pověstná Achillova pata. V průběhu posledního století bylo v Austrálii těžbou dřeva a vytvářením zemědělských ploch zničeno více jak 70 % původních porostů. Dostatečně prostorné dutiny pro velké druhy kakadu se přitom mohou vytvářet jen ve velkých stromech, často více než sto let starých. Není tak divu, že vhodné bydlení se pro kakadu stává nedostatkovým zbožím. Mimo malou plochu původních lesů zůstávají doupné stromy nejčastěji podél silnic, ve městech, v dobytčích výbězích jako zdroj stínu nebo na místech, které nebylo možné z různých důvodů kultivovat. Znepokojující je i skutečnost, že značná část těchto starých stromů je již mrtvá nebo na sklonku svého života, nehledě na stále probíhající kácení na palivové dřevo. Doupné stromy jsou také často úmyslně káceny jako součást protipožární prevence. V případě ohně totiž působí jako komín a rozdmychávají ohnivý živel. Na mnoha místech navíc chybí stromy střední generace a přirozená obnova v přetvořené kulturní krajině téměř neexistuje. Plánovaná výsadba pak může poskytnout první dutiny až v horizontu několika desetiletí. Situace je tedy z tohoto pohledu dosti nepříznivá. Australští ochránci přírody proto začali vedle ochrany stávajících doupných stromů stavět pro kakadu umělé budky. Použitý dřevěný materiál se ale příliš neosvědčil, protože nenechavý papouščí zobák budky rychle přetvářel na hromadu třísek. V současné době se tedy zkouší umělohmotné náhražky, jejichž úspěšnost prověří až čas.
Doufejme tedy, že ochrana a pomoc budou úspěšné a že druhová pestrost i početnost nejen kakadu, ale všech papoušků v Psitacarum Regio zůstane zachována.