V roce 1689, kdy klášter u Žďáru nad Sázavou značně poničil požár, stává se příslušníkem zdejší cisterciácké komunity devatenáctiletý Václav Vejmluva. Má trochu problémy s nadřízenými, kterým se nelíbí, že novic každou volnou chvíli tráví prolézáním klášterních budov, důkladně je zkoumá a že „…mezi zedníky chodívá.“ Napomínají ho, dokonce i trestají, jenže marně, Vejmluva je doslova posedlý zájmem o architekturu a také posedlý touhou zvelebit milovaný klášter. Časem však jeho snažení začnou chápat a nakonec ho v roce 1705 jednomyslně zvolí novým žďárským opatem.
Jakmile Vejmluva získal možnost rozhodování, začal uskutečňovat své plány na obnovu kláštera. Brzy se ukázalo, že udělal neobyčejně šťastné rozhodnutí, když rekonstrukčními pracemi pověřil pražského architekta Jana Blažeje Santiniho, jenž byl podobně činorodým člověkem jako on sám. Oba muži si velice dobře porozuměli a z jejich dlouholeté spolupráce se nedlouho před Santiniho smrtí zrodila stavba, která z architektonického hlediska nemá obdoby.
Ještě než se stal opatem, snil Vejmluva o tom, že jednou uctí památku „mateřské“ cisterciácké komunity na Zelené hoře u západočeského Nepomuku, odkud se kdysi řeholníci vydali založit konvent ve Žďáru. Zelenohorský klášter byl zničen v husitských válkách a Vejmluva mu chtěl vzdát hold vztyčením poutního kostela zasvěceného Janu Nepomuckému, jenž se v Nepomuku narodil. K uskutečnění záměru později poskytlo vhodnou příležitost Janovo blahořečení, kterému navíc v dubnu 1719 předcházela vzrušující událost – při ohledání mučedníkových pozůstatků vyjmutých z hrobky ve Svatovítském chrámu našla komise církevních hodnostářů v Janově lebce kus načervenalé tkáně. Lékařské autority se shodly, že jde o zbytek světcova jazyka a to, že se zachoval tři století po světcově smrti, bylo všeobecně považováno za zázrak.
V létě téhož roku Vejmluva nechává odlesnit kopec, který se zdvíhá nad žďárským klášterem a přejmenovává ho na Zelenou horu. V srpnu je na jejím temeni uložen základní kámen a začíná se stavět podle Santiniho plánů. A již po třech letech nastává slavnostní okamžik – z úpatí Zelené hory se od kašírované slavobrány dává do pohybu procesí lidí a zvolna stoupá vzhůru ke druhé slavobráně, odkud se otevírá pohled na neobvyklý „na způsob hvězdy postavený kostel“. Byl vůbec prvním na Moravě zasvěceným sv. Janu Nepom…