Řecký filozof Hérodotos označil Egypt za dar Nilu. Tato nejdelší řeka Starého světa se vine jako zelený had pouštěmi a sama její existence se jeví jako zázrak: Nejenže protéká nejsuššími oblastmi Afriky, ale zdánlivě se obejde bez jakýchkoliv přítoků. Tak se to alespoň jevilo dávným Egypťanům, kteří jí říkali prostě Iteru – Řeka. Vděčili jí za svůj život, podle jejího stavu dělili svůj kalendář na období záplav, setí, žní a suchého úhoru. Díky jejich nezměrné píli mohla na březích Řeky vyrůst jedna z nejúžasnějších kultur starověku. Teprve daleko později dali Řekové tomuto veletoku jméno Neilos, z něhož později vznikl Nil.
„Caput Nili quaerere,“ vyzval císař Nero své vojáky, aby hledali prameny Nilu. Na území dnešního jižního Súdánu našli bažinatou krajinu Sudd a zdálo se, že jsou u cíle. Prodloužili tím tehdy známý tok Nilu na 2700 km. Teprve roku 1862 se britský důstojník John Hanning Speke dostal podstatně dál, když objevil Viktoriino jezero, z něhož tajuplná řeka spadala 135 m vysokými vodopády k severu – už jako Bílý Nil. Ovšem i jezero (dnes zvané Ukerewe) je napájeno, a to řekou Kagera. Její burundský přítok Ruviyronza se dnes považuje za pramen Nilu. Jeho délka tím dosahuje 6695 km a celé povodí má rozlohu přibližně 3,4 milionu km2.
Jenomže na své pouti právě v kraji Sudd ztrácí řeka 60 % své vodnosti. Ztrátu jí vyrovná až Modrý Nil, přinášející čerstvou vodu a důležité minerály z vulkánů Etiopské vysočiny. Po jejich soutoku u Chartúmu stoupá hladina Nilu o sedm metrů! Letní náplavy bahna vytvořily za uplynulá tisíciletí až 12 m silnou vrstvu nesmírně úrodné zeminy. Na druhé straně bohužel právě sopečné výbuchy za časů poslední egyptské vládkyně Kleopatry pravděpodobně zapříčinily změnu klimatu, která dočasně rytmus záplav narušila a způsobila nejen dlouhodobé sucho a neúrodu, ale v jejich důsledku i zánik staroegyptské kultury.
Záplavy a zavlažování měla regulovat přehrada dnes označovaná jako „Stará“ či „Nízká“, která byla vybudována u města Asuánu podle projektu a pod dozorem sira Williama Willcockse v letech 1889–1902. Po dvojím rozšíření je dnes hráz vysoká 51 m a dlouhá 2100 m. Časem se ukázalo, že ani toto rozšíření nestačí, a proto byla v letech 1960–1971 postavena o několik kilometrů výše proti proudu „Nová“ neboli „Vysoká“ asuánská přehrada, jejíž realizaci svěřil prezident Násir (po neshodách s Francouzi kvůli znárodnění Suezského průplavu) Sovětům, kteří měli s podobnými gigantickými projekty zkušenosti a na nějaké škody přitom nehleděli. Během stavby zahynulo na pět stovek lidí, asi 100 000 Núbijců a Súdánců bylo vysídleno ze svých vesnic, které zalilo obří Násirovo jezero. Zkázou ohrožené starověké památky se podařilo zachránit a přenést jinam jen díky organizaci UNESCO a solidaritě 50 zemí.
Nová hráz z kamení, štěrku a písku je utěsněna jílem a má betonový plášť. S délkou 3830 m, výškou 111 m a šířkou u paty 980 m a v koruně 40 m patří k největším svého druhu na světě. Násirovo jezero je dlouhé 500 km, široké od 5 do 35 km, má maximální hloubku 180 m a rozlohu až 6000 km2. V šesti 300 m dlouhých propustech pracuje 12 turbín, které vyprodukují až 10 miliard kWh elektřiny ročně. Průmyslu to jistě pomohlo, zemědělství jen částečně. Hráz totiž zabránila nejen záplavám (a taky pronikání krokodýlů a hrochů do údolí Nilu), ale také ukládání blahodárného bahna a vulkanických sedimentů na polích – ty teď naopak zaplňují jezero, zatímco rolníci musí kupovat drahá umělá hnojiva a pesticidy proti škůdcům, které dřív zlikvidovala povodeň. Obojí samozřejmě snižuje kvalitu půdy a celá regulace vedla k vysoušení a erozi půdy po obou březích Nilu až k pobřeží Středozemního moře. Pádlová čerpadla šaduf k zavlažování z řeky už nestačí, používají se proto méně ekologické elektrické pumpy. Kvůli přehradě se navíc podél Nilu zvýšila hladina spodní vody o 1,6 m a soli z ní pronikají do horní vrstvy půdy, čímž ohrožují stavební základy tisíce let starých památek. Lotosový květ z betonu, postavený kdysi na hrázi jako projev přátelství Egypta a SSSR, tak nechtěně symbolizuje i ekologický problém zdejší přírody.
Hérodotos kdysi pravil: „Jeden doušek vody z Nilu, aby ses k němu vrátil. Vypiješ-li dva, nikdy odtud neodejdeš.“ Koho jako důvod napadla třeba úplavice, tomu dnešní Egypťan vysvětlí, že nilská voda je čistá, neboť se filtruje přes čirý alabastr, ale ochutnávat se ji přece jen nedoporučuje: i ta pročištěná obsahuje bakterie, na které jsou sice domorodci zvyklí, cizincům však působí jisté potíže.