Slovní spojení „zlatá horečka na Aljašce“ zná snad každý, ale jen málokdo, včetně čtenářů Jacka Londona, si uvědomí, že naleziště, která ji vyvolala, se nenacházela jen na území 49. státu USA, ale hlavně východně od 141. poledníku tvořícího hranici mezi USA a Kanadou. Řeka Klondike, potoky Bonanza a Eldorádo i další známé lokality ležely na území kanadského teritoria Yukon.
Teritorium Yukon je ještě liduprázdnější než stát Aljaška. Na každého z jeho asi 41 000 obyvatel připadá v průměru 12 km2 plochy, přitom víc než polovina všech obyvatel žije v hlavním městě Whitehorse. U samotného zrodu teritoria stála nejintenzivnější zlatá horečka, jakou naše planeta zažila. Před ní bylo území horního toku Yukonu součástí rozlehlého Severozápadního teritoria, téměř liduprázdné oblasti na severu Kanady. Nález zlata v roce 1896 znamenal obrovský přiliv převážně amerických dobrodruhů do povodí řeky, kde do té doby existovalo jen několik roztroušených zlatokopeckých osad, jako bylo Circle City, Eagle a Forty Mile. Starousedlíci tu žili uprostřed obrovské země, aniž by je moc zajímalo, na čím území se zrovna nacházejí.
Největší bylo Circle City na americké straně, kde žilo asi 1200 obyvatel, kteří se domnívali, že jejich osada leží na polárním kruhu. Ve skutečnosti byla asi o 80 km jižněji a 270 km po proudu řeky Yukon od kanadské hranice. Na kanadské straně byla „střediskovým městem” osada Forty Mile. V dobách své největší slávy měla kolem 600 obyvatel. Byla tu stanice kanadské jízdní policie a právě zde se registrovaly zlatokopecké zábory. Sem také přicestovala skupinka vedená „objevitelem“ Georgem Carmackem, aby si zaregistrovala svůj nález od řeky Klondike.
Přes počáteční nedůvěru – Carmack totiž nebyl považován za příliš pravdomluvného člověka – se nakonec většina zlatokopů přesunula k místu nálezu. Podobně rychle se vylidnily i osady na americké straně hranice. Na soutoku řek Klondike a Yukon vyrostlo město Dawson City, které se během dvou let stalo největším městem amerického Severu.
V té době (1898) se už Yukon oddělil od Severozápadního teritoria a nastoupil cestu samostatné existence. Jako teritorium mělo (a dodnes má) jen omezené samosprávní pravomoci a podstatnou část správy tu prováděla federální vláda, především prostřednictvím Kanadské jízdní policie. Mounties, jak se tato federální pořádková služba familiárně nazývá, vládli pevnou rukou nad dodržováním zákona v mumraji, který v krátkých obdobích jejich slávy panoval v chaotických osadách vyrostlých takřka přes noc. Ač to zní dnes téměř neuvěřitelně, tito mizerně placení strážci zákona byli neúplatní. Museli dodržovat zákon mezi lidmi, jejichž denní výdělek často převyšoval jejich celoroční mzdu. Ještě pozoruhodnější je fakt, že se těmto mužům podařilo zákon v rušných létech 1897–1899 opravdu ohlídat. Během této doby nedošlo například v Dawson City k jediné vraždě ani významnější krádeži. Nejčastějším prohřeškem na území teritoria, kde platily kanadské zákony viktoriánské éry, byla práce v neděli. Byl to velký rozdíl ve srovnání s přístavními městy Skagway a Dyea na americké straně, kde vládly zločinecké gangy a okrádání zlatokopů bylo na denním pořádku.
Město zlata
V roce 1957 natočila dvojice režisérů Wolf Koenig a Colin Low o Dawson City asi dvacetiminutový dokument nazvaný příznačně City of Gold, Město zlata. Film o malém zapomenutém městečku na Severu doprovázel komentář Pierra Bertona, místního rodáka a známého odborníka na období zlaté horečky. Jeho otec byl jeden z mnoha tisíců těch, které sem přilákala vidina žlutého kovu. Stejně jako většina z nich přišel pozdě a žádné zlato nenašel. Usadil se však v pulsujícím městě a zažil s ním jeho vzestup i úpadek. Malý Pierre strávil své dětství v městě o několika stech obyvatelích, kde každý rozpadající se dům nesl kousek slavné historie. Když dokument získal Oscara, pozornost veřejnosti se znovu upřela k městu, které už jednou do centra světového zájmu patřilo. To bylo ovšem v dobách, kdy v něm žilo 40 000 lidí a kolem něj leželo všechno zlato světa.
V létě 1896 se v místech, kde se do kalného Yukonu vlévala průzračná voda řeky nesoucí domorodé jméno Trʼondëk, posléze bělochy, kteří ho neuměli správně vyslovit, zkomolené na Klondike, sešli dva muži. Kanaďan skotského původu Robert Henderson byl zkušený prospektor, který téměř cely život strávil hledáním zlata. Do oblasti se vydal na doporučení svého přítele, majitele vodní pily Josepha Ladua. Vystoupal na kopec dominující krajině a spatřil šest potoků, které se paprsčitě rozbíhaly do všech stran. Namátkou vybral jeden z nich, kde zkusil štěstí. V první pánvi našel zlata za deset centů, což byl velmi dobrý výsledek. S několika druhy zde strávil celé léto rýžováním a nyní se vracel s novými zásobami zpět k potoku, který nazval Zlaté dno. Američan George Washington Carmack byl naopak patrně jediným bělochem v celém povodí Yukonu, kterého zlato nevzrušovalo. Odešel totiž na Sever, aby se stal indiánem. Oženil se s indiánkou a žil v domorodé vesnici na horním Yukonu. K řece Trʼondëk přišel proto, aby tu se svými indiánskými příbuznými Skookumem Jimem a Tagishem Charleyem nalovil lososy na zimu. Podle zlatokopecké etikety se Henderson podělil s Carmackem o informaci o svém nálezu a doporučil mu, aby taky zkusil štěstí na některém potoce. Pozval taktéž Carmacka, aby si vykolíkoval zábor na Zlatém dně, a tehdy prý padla věta, která Hendersonovi změnila život: „Pro tebe tam místo ještě je, Georgi, ale nechci tam vidět žádného z těch rudých ďáblů!“
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Aljaška