Neživá příroda Krušných hor tají bohatou škálu položek z periodické soustavy chemických prvků. Za rudami cínu, uranu, stříbra, wolframu, molybdenu, kobaltu či bizmutu, za drahými kameny, kterým dominují krvavě červené jaspisy, co ve středověku neunikly pozornosti tehdejších prospektorů a následně ozdobily interiéry chrámu sv. Víta v Praze i Karlštejna, zůstává v pozadí surovina, jejíž hodnota sice neláme rekordy, avšak využíváme ji každý den – železo.
Železným srdcem jihozápadního Krušnohoří byla obec Šindelová. První rudu tam havíři vyrubali zřejmě již v průběhu 14. stol. Zároveň těžařstva z revírů u Jáchymova i Horní Blatné nutně potřebovala kvalitní železné nářadí a naopak blatenský cín tu našel odbytiště při výrobě pocínovaného plechu. Později se zdejšího železářství ujali Nosticové, kteří do svých rukou soustředili většinu výroby. Mementem hutnictví je areál unikátní vysoké pece na západním okraji Šindelové. Nedávno absolvoval velmi povedenou rekonstrukci a ze zarostlých rozvalin se proměnil v prvotřídní technickou památku. Poprvé vysoká pec vytavila lesklý kov v roce 1818, kdy nahradila své starší předchůdkyně. Jako palivo sloužilo dřevěné uhlí a k peci se přimykaly budovy měřírny i přípravny, jejichž očištěné zakonzervované zbytky činí důstojný doprovod masivní robustní věži vysoké pece. Poslední odpich surového železa se tu uskutečnil roku 1873. Pak huť definitivně vyhasla, nicméně železárny v Šindelové fungovaly dál a připsaly si pár dobových rekordů. Poprvé v českých zemích se tady uplatnil parní stroj, během 1. sv. války zase produkovaly veškerý plech k výrobě konzerv pro rakousko-uherskou armádu. Staletí železářství zpečetila až hospodářská krize ve 30. letech minulého století, byť ještě za 2. sv. války je dočasně z totálního kómatu probudily vojenské zakázky.
Dnes Šindelová rezonuje atmosférou příjemné horské vísky posazené na ploché terase stupňovité pyramidy masy Krušných hor, odkud zbývají tři stovky výškových metrů k severským pláním i nekonečným příhraničním lukám u Přebuzi. Nic nenasvědčuje skutečnosti, že ještě uprostřed 20. let minulého století platila za průmyslové centrum, kde v železárnách pracovalo 550 dělníků! Namísto hlučných provozů vroubí Šindelovou voňavé pastviny a travnatá úbočí protkaná košatými remízky. O prázdninách to zde nejvíce žije okolo „tajchu“ (Teich je německy rybník), tedy nádrže, již zbudovali rovněž Nosticové. Tajch původně zabezpečoval stabilní přísun vodní síly pro hamry, buchary i měchy. Nyní připomíná malebné horské jezírko s temnou rašelinnou vodou. Za horkého léta vábí ke koupání, na měkkých travnatých březích se příjemně relaxuje a útulné tábořiště pro nenáročné poskytuje ideální základnu stvořenou k poznávání přitažlivého okolí. Naproti Tajchu se uvnitř prudkého svahu ukrývá přírodní památka Kamenný hřib, které vévodí stejnojmenný skalní útvar vymodelovaný z odolného granitu karlovarského masivu zvětrávacími procesy. Spíše než gigantickou houbu však připomíná dolmen nebo příbuzný megalitický objekt. Žulový hřib sotva skončí v kuchyni na talíři, ovšem Šindelová se též zapsala do dějin naší gastronomie, neboť společně se sousední Přebuzí byla prvním místem, kde se v Rakousku-Uhersku pěstovaly brambory.