Jedním ze slavných hamburských rodáků byl Carl Hagenbeck, který zde přišel na svět v roce 1844. O třiašedesát let později otevřel ve čtvrti Stellingen, tehdy ještě samostatné pruské obci severně od hranic města, zoologickou zahradu, která jako první na světě představovala zvířata bez mříží.

Carl Hagenbeck byl typickým příkladem selfmademana, který dokázal uskutečnit své sny a zanechal po sobě dílo, jež zůstalo ve svém oboru zdrojem inspirace na dlouhá desetiletí. Carlův otec byl obchodník s rybami, který posléze svou živnost poněkud rozšířil. V roce 1848 poprvé vystavil veřejnosti na rybím trhu v St. Pauli šest tuleňů, kteří se zamotali do sítí jeho dodavatelů a oni mu je přivezli společně s rybami. A protože tahle zvláštní „výstava“ měla obrovský úspěch, odvezl Hagenbeck senior tuleně vzápětí do Berlína, kde zaznamenal úspěch ještě větší a nakonec tam zvířata i prodal. Základ obchodu s živými zvířaty a jejich putovního vystavování byl položen.

Když ve svých 22 letech Carl od otce převzal živnost, záhy z ní učinil největší podnik svého druhu v Německu a pak i na světě. Několikrát ročně posílal lovecké expedice nejprve do Afriky a později i do dalších vzdálených končin, aby odtamtud přivážely exotická zvířata, která pak prodával do menažerií nejrůznějších vládců po celém světě i do ještě nečetných zoologických zahrad a některá vystavoval na pozemcích svého obchodu. Od poloviny 70. let 19. stol. pak začal organizovat „národopisné výstavy“. Výraz je záměrně v uvozovkách, protože nešlo o národopisné expozice v dnešním smyslu. Tyto Völkerschauen, jak se jim říkalo v Německu, byly věrným odrazem evropského kolonialismu a určitého sociálně darwinistického náhledu na lidskou společnost. Ukazovaly se při nich skupiny domorodců, kteří v tradičním oblečení předváděli své tradiční zvyky a vykonávali tradiční činnosti – to vše doprovázeno výstavou (v Hagenbeckově případě vždy početnou) divokých zvířat z příslušné oblasti. Je snadné pochopit, že v době, kdy neexistoval film a televize, byl o takové výstavy v Evropě a v USA velký zájem. Různí podnikatelé je pořádali například v některých zoologických zahradách, o výročních trzích a různých svátcích, v cirkusech, varieté, ale také jako součást některých průmyslových či koloniálních výstav, a to i v zemích, které žádné kolonie neměly.

Přes veškerý úspěch obchodu i výstav ale Hagenbecka zajímala především zvířata, která doopravdy miloval. V roce 1896 si nechal patentovat koncepci výběhů bez mříží, tzv. přírodovědných panoramat vystihujících charakteristické rysy skutečné krajiny, v níž určitá zvířata žijí. Téhož roku předvedl na průmyslové výstavě v Berlíně „panorama ledového moře“, realisticky působící umělou kulisu, v níž byla umístěna zvířata oddělená od diváků pouze příkopem. Toto panorama bylo transportovatelné a Hagenbeck s ním slavil úspěch i v domovském Hamburku, Paříži a posléze i na světové výstavě v St. Louis. Dalším logickým krokem byla trvalá realizace takového panoramatu – vytvoření zooparku. Ve své knížce O zvířatech a lidech o tom Hagenbeck napsal: „Nyní začaly mé plány na založení zoologické zahrady zcela nového druhu krystalizovat… Plánovaný zoopark měl být přitažlivý hlavně novým způsobem umístění zvířat… Z určitého bodu zahrady měla být vidět ve velkých skupinách volně se pohybující zvířata všech pásem, každý druh v okolí přiměřeném jeho domovině. Kamzíci, divoké ovce a kozorožci na umělých pohořích, stepní zvířata na širokých volných pastvinách, šelmy v nezamřížovaných slujích, odděleny od návštěvníků pouze příkopy.“ (překlad Jiří Pechar) V zásadě jde o koncepci, která výrazně předběhla svou dobu, mnohé zoologické zahrady ji začaly naplňovat teprve před pár desetiletími a některé, zejména v méně rozvinutých zemích, k ní ještě ani nedospěly.

V květnu 1907 se Hagenbeckovo dílo naplnilo – ve Stellingenu otevřel zoo…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Hamburk