Na kopci Bourlémont nad městečkem Ronchamp, asi 20 km od Belfortu, leží už stovky let významné mariánské poutní místo. Dlouho tu stála malá pozdně gotická kaple, kterou však zničily v roce 1944 dělostřelecké granáty, když tudy přecházela fronta. Její místo zaujala jedna z klíčových staveb moderní sakrální architektury 20. stol., kaple Notre-Dame du Haut.
O návrh nového poutního kostela požádali po válce radní z Ronchampu věhlasného Le Corbusiera. Jedinými podmínkami bylo, aby se do nového kostela vešlo 300 věřících a aby kostel umožňoval sloužit v hlavních poutních dnech mši také venku, před 10 000 poutníky. Corbusierovi se nejprve do zakázky nechtělo, pak se ale přece jen odjel na místo podívat. Jeho historie i okolní krajina ho zaujaly tak, že práci přijal.
„Chtěl jsem vytvořit místo ticha, modlitby, míru a vnitřního povznesení,“ řekl Le Corbusier při slavnostním otevření kaple v létě 1955. Jeho stavba je jedním z nejkrásnějších poválečných kostelů v Evropě a zároveň zásadním dílem v kontextu moderní sakrální architektury 20. stol. Není divu, že se stala jednou ze 17 staveb v sedmi různých státech, které byly v roce 2016 společně zapsány na seznam Světového dědictví UNESCO pod názvem Architektonické dílo Le Corbusiera, vynikající příspěvek k modernistickému hnutí.
Kaple Notre-Dame du Haut (Panny Marie na výšinách) je úplně jiná než předchozí Corbusierova díla. Zakřivené zdi a zvláštní tvar střechy ji opticky zvětšují, ve skutečnosti je malá, jen 13 × 25 m. Tmavá střecha z pohledového betonu může někomu připomínat loď, někomu čtyřrohý klobouk nebo třeba krabí skořápku, kterou se prý Corbusier opravdu inspiroval, když střechu vytvořil ze dvou betonových membrán. Zdi, v nichž byly použity kameny z původní gotické kaple, jsou bíle omítnuté. Střecha na nich neleží, na východní a jižní straně je mezi střechou a zdmi mezera, kterou do interiéru nesměle vstupuje světlo a která zvenčí ještě více odděluje odlišné materiály použité na jejich stavbu a zesiluje dojem, že se tmavá střecha vznáší nad bílou podnoží. Tři věže slouží jako světelné šachty, jejich umístění je přesně vypočteno podle polohy slunce na obloze – každá je otočena na jinou stranu, takže přivádí do interiéru rozptýlené světlo v jinou denní dobu.
Naprostým skvostem a unikátem je jižní stěna kaple. Na západní straně u vstupu je silná tři metry, směrem k východu se zužuje až na méně než půl metru, zároveň se stáčí k jihu a zvětšuje se její výška až na dvojnásobek. Zvenčí v ní vidíme nepravidelně rozmístěná a různě velká, lépe řečeno různě malá okénka zasklená barevným sklem. Na vnitřní straně zdi se však okenní otvory podstatně zvětšují a naplňují interiér měkkým světlem.
Expresivní exteriér kontrastuje se spirituálním klidem interiéru, který je přesto naplněn pohybem. Klenba připomíná plachtu vlající ve větru, zdi jako by se kolébaly, podlaha sleduje přirozený svah a klesá směrem k oltáři, který je centrálním bodem tohoto rozhýbaného prostoru. Okna připomínají střílny ve středověkých pevnostech. Architekt do nich vložil různá slova a ezoterické symboly. V proskleném výklenku stojí socha Madony z konce 17. stol., která byla zachráněna z rozvalin původní kaple. Podle potřeby se může otočit tváří dovnitř nebo ven – to v případě velké poutní mše pod širým nebem.
V okolí kaple postavil Le Corbusier ještě poutní dům, dům pro kněze a stupňovitou Mírovou pyramidu jako památník obětí světových válek, zejména vojáků, kteří zahynuli v roce 1944 při osvobození Ronchampu. V roce 1975 přidal architekt Jean Prouvé ke kapli jednoduchou zvonici (tři zvony zavěšené na traverzách) a v roce 2011 doplnil celý komplex Renzo Piano klášterem klarisek s kaplí sv. Kláry a vstupní budovou La Porterie, kde je recepce a výstavní sál.