Etruské muzeum
Etruské umění se v římské společnosti netěšilo zdaleka tak velké pozornosti jako umění řecké, nesbíralo se ani nedováželo, většinou ani neopouštělo zemi svého vzniku a ve Vatikánských muzeích tvoří poměrně jednolitou a přehlednou kolekci… Etruské muzeum
Většina etruských děl ve Vatikánu je soustředěna v Etruském muzeu (Museo Gregoriano Etrusco) založeném Řehořem XVI. v roce 1837 v horním patře Belvederu, jen málo děl je vystaveno jinde. Naopak, jak už jsme viděli, muzeum obsahuje i díla neetruského původu, pokud byla nalezena v etruských hrobkách – a výzkum hrobek (či spíše vyhledávání cenností) amatérskými archeology byl dokonce legalizován zvláštním výnosem roku 1820. Odtud pochází i většina exponátů, často nesoucích jména svých objevitelů.
Muzeum dobře mapuje už situaci na počátku doby železné, kdy v severních oblastech Itálie v 9. a 8. stol. př. n. l. převládala tzv. villanovská kultura, pojmenovaná podle usedlosti Villa Nova nedaleko Boloně. Je přímou předchůdkyní etruské kultury a jejím typickým projevem byly bikónické bronzové urny, vyzdobené vyrytými geometrickými vzory a někdy opatřené i jakýmsi „kloboukem“ (bronzovým nebo keramickým), v případě mužských pohřbů dokonce ve tvaru válečnické přílby.
Typicky etruskou záležitostí, zhruba od 6. stol. př. n. l., jsou naopak sarkofágy. Na víku bývají opatřeny postavami zemřelých, zpodobených jako při hostině, tedy ležících na boku a po římském způsobu se opírajících o loket – někdy jsou to jen muži, jindy i manželské páry, čemuž pak odpovídá koncepce výbavy i výzdoba etruských hrobek. Měly být jakýmsi novým obydlím zesnulého, který i zde měl být zahrnut veškerým pohodlím s výhledy do krajiny (ty obstarávaly fresky na stěnách) a mohl se podílet na všech pozemských radostech včetně věčného hodokvasu. Sarkofágy jsou zhotoveny většinou z pálené hlíny nebo vytesané z vápence či poddajného tufu, občas dotvářené ve štuku a původně pestře malované.
Názornými ukázkami v expozici muzea jsou sarkofág s polychromovaným reliéfem pohřebního průvodu, vytvořený koncem 5. stol. př. n. l. a nalezený v jedné z hrobek poblíže Cerveteri, nebo honosný sarkofág „úředníka“ z 2. stol. př. n. l., na němž je v reliéfu vyobrazen zesnulý na své poslední cestě, jak jede na voze s dvojspřežím (tzv. biga) a před ním kráčejí dva muži v tógách, nesoucí fasces coby odznaky úřední moci. Zde je již patrný vliv společné etruské a římské obřadnosti, stejně jako na dalších sarkofázích, kde se objevují i výjevy z řecké a římské mytologie.
K největším archeologickým objevům patřilo odkrytí souboru devíti bohatě vybavených a téměř nedotčených hrobek nedaleko Cerveteri v letech 1836–1837. Nejstarší a největší z nich, pocházející z poloviny 7. stol. př. n. l. a po svých objevitelích nazývaná hrobkou Regolini-Galassi, poskytla muzeu hned v jeho počátcích tolik materiálu, že po dlouhá léta byly získané předměty jádrem původní gregoriánské sbírky a dnes zaplňují celý jeden sál. Jsou zde nejrůznější předměty praktického užití, ale též šperky, zrcátka (nikoli skleněná, ale z vyleštěného kovu) i další nezbytné pomůcky pro zvýraznění ženské krásy a samozřejmě též keramika.
Bezkonkurenčně vysoká úroveň řecké keramiky a s ní spojeného vázového malířství nedávaly velkou šanci na uplatnění domácí produkce. Jak už víme, i do Etrurie se odedávna dovážely řecké vázy, které bývaly také součástí výbavy etruských hrobek. Etruskové však vynalezli bucchero, černě zbarvenou keramiku, která měla imitovat drahé kovové vázy. Na povrchu bývala zdobena rytými geometrickými vzorci, později i plastickým dekorem, a o její oblibě svědčí fakt, že se vyráběla od 7. až do 4. stol. př. n. l.
A pak tu byla soudobá etruská plastika, proslulé etruské „bronzy“. Etruskové byli mistry odlévání nejrůznějších drobných užitkových i kultovních předmětů, ale též malých lidských a zvířecích figurek, jichž se zachovaly celé stovky a nechybějí ani ve Vatikánu. Jedno dílo ve zdejší sbírce je však naprosto unikátní: Mars z Todi, bronzová socha mladého bojovníka nalezená v roce 1835. Archeologové mu dali jméno podle zavedeného zvyku (podobně jako sochám půvabných žen se dostává jména Venuše), ale dnes už z rozluštěného nápisu na lemu jeho hrudního pancíře víme, že se jmenoval Ahal Trutitis, byl asi Kelt a socha byla votivním darem do svatyně Larana, etruského boha války. Socha je vysoká 1,4 m, byla odlita na tzv. ztracenou formu a ve zvládnutí anatomie i v přirozeném postoji v kontrapostu vykazuje zřejmé poučení z řeckého klasického sochařství, zejména z Feidiova díla. Má se však za to, že jde o etruskou práci z přelomu 5. a 4. stol. př. n. l.; významným střediskem kovolitectví tehdy bývala etruská Velzna, dnešní Orvieto.