Dnešní Macao se svým panoramatem nijak neliší od jiných čínských měst – v centru natěsnané mrakodrapy, kterým dominuje ten nejvyšší, hotel s kasinem a restauracemi Grand Lisboa, velkolepý chochol ve tvaru lotosového květu, a v pozadí věž Macau Tower. Přece je však jiné. Dole, mezi nízkou zástavbou u nohou věžáků, se skrývají jednotlivé připomínky někdejší dlouholeté portugalské nadvlády nad tímhle maličkým kouskem země, doplněné o pár svědků místní historie. Připomínky natolik cenné, že byly zařazeny na seznam Světového dědictví UNESCO.
Macao je maličké, byť se neustále zvětšuje. Aktuálně něco přes 30 km2 souše je rozděleno mezi poloostrov, spojený s čínskou pevninou, a ostrovy Taipa a Coloane. Ono zvětšování rozlohy je dáno odvodňováním a vysušováním mořského dna. Už v 17. stol. se takhle stal z původního ostrova, kde se nachází historické centrum, poloostrov. A v moderní době na moři získaná půda v zóně nazývané Cotai propojila oba právě zmíněné ostrovy fakticky v jeden. Kromě toho přibývá souše i u břehů – zatímco před 100 lety činila rozloha poloostrova pouhých 3,4 km2, dnes je to 9,3 km2 a celková rozloha Macaa vzrostla z 11,6 na 30,4 km2. Na tomto území žije asi 653 000 lidí, což odpovídá hustotě více než 21 480 obyvatel/km2. Macao je tak vůbec nejhustěji osídleným regionem na světě. Tato informace by ale rozhodně neměla působit odstrašujícím dojmem. Naopak, jde o jeden z rysů, které dotvářejí kolorit Macaa.
Jméno Macao patří k těm, která už na první poslech voní exotikou. Odvozuje se z čínského výrazu Ma-kang, což znamená „přístav Ma-cu“ a odkazuje na starý čínský přístav v blízkosti chrámu A-Ma, případně A-Ma-Gau, „záliv Ma-cu“. Jméno A-Ma se totiž v Macau používá pro bohyni Ma-cu, ochránkyni námořníků a rybářů, velmi populární na jihu Číny. Chrám z konce 15. stol. je nejstarší ze tří nejdůležitějších starých čínských chrámů ve městě, které patří k zapsaným památkám. Leží na jihozápadním konci historické trasy procházející starým městem a spojující 21 z 22 zapsaných míst – pouze pevnost Guia je trochu stranou. Chrám A-Ma je výjimečný v tom, jak dobře reprezentuje jedinečnou všeobjímající podstatu různých náboženských směrů vyjádřenou v místní lidové víře. I když je Ma-cu taoistickou bohyní a spolu s ní se v chrámu uctívá také bůh Země Tchu-ti, najdeme zde i oltář bohyně Kuan-jin, čínské varianty bódhisattvy Avalókitéšvary, a také buddhu západního ráje Amitábhu. Hlavní chrámovou síň i malé prostranství před ní většinou vyplňují oblaka šedého dýmu, za který mohou především vykuřovací spirály u stropu, často i se zavěšenými lístečky se jmény rodinných příslušníků a přáními pro rodinu. Podle místní tradice totiž platí, že čím je chrám zakouřenější, tím je úspěšnější, neboť v něm hoří více spirál a tyčinek, které zapalují věřící. Největší nával v chrámu A-Ma je o narozeninách Ma-cu, které připadají na 23. den 3. měsíce čínského lunárního kalendáře, a při oslavách čínského nového roku.
Přitažlivé není jen jméno Macaa, ale také jeho výjimečná historie. Portugalci se v oblasti delty Perlové řeky pohybovali už od začátku 16. stol., ale teprve v roce 1557 dostali souhlas čínského císaře, aby se usadili tehdy ještě na ostrově Macao, pravděpodobně výměnou za slib, že zbaví okolní vody pirátů. Následoval velmi rychlý rozvoj Macaa jako obchodního centra, ale také centra křesťanství na Dálném Východě. Číňané měli zájem obchodovat se zahraničím, ale nesměli cestovat za hranice Číny. Zároveň Japonci nesměli vjíždět do čínských přístavů. Z Macaa se tak stal rozhodující spojovací článek na velmi lukrativní námořní obchodní cestě z Indie do Japonska a z Portugalců nejvýznamnější síla mezinárodního obchodu s Čínou a Japonskem.
Ve zjednodušené podobě to probíhalo tak, že Portugalci vozili čínské zboží na západní pobřeží Indie (kde od roku 1510 ovládali čtyři a půl století Gou), tam ho měnili za bavlnu a látky, které vozili do Melaky na Malajském poloostrově, kde je měnili za koření a drahá dřeva, s tímto nákladem pluli do Japonska, vyměnili ho tam za stříbro, meče, lakové výrobky a vějíře, odjeli do Macaa, tam japonské zboží vyměnili za čínské, zamířili s ním na západní pobřeží Indie… a tak dál. Občas se s nějakým zbožím také jelo z Indie do Lisabonu, občas z Macaa přes Filipíny do Mexika. Prostě ráj. Zlaté časy ale netrvaly ani sto let. V roce 1637 uzavřelo Japonsko své přístavy pro cizí lodě. V roce 1641 úspěšně zaútočili na Melaku Holanďané. Čína uzavřela pro portugalské lodě přístav v Kantonu něco přes 100 km severně od Macaa. Nakonec ale Macao přežilo díky obchodům, které s Čínou uzavíraly všemožné národy evropské a také Američani. A v roce 1887 byla konečně podepsána dohoda, jíž Čína uznala portugalskou svrchovanost nad Macaem.
Mezitím došlo v polovině 19. stol. k události, která zůstala ve stínu tehdejšího vzkvétajícího obchodu s otroky, ale z dlouhodobé perspektivy byla pro další osud Macaa zcela určující – v Macau byly povoleny hazardní hry. Zprvu čínské, ve 20. stol. se přidaly západní a Macao začalo dostávat přídomky jako „světové hlavní město hazardu“ nebo „Monte Carlo Orientu“. V roce 1999 bylo po více než 400 letech portugalské nadvlády Macao navráceno Číně s tím, že se stalo stejně jako o dva roky dříve Hongkong speciální administrativní oblastí, na dalších 50 let mu bylo garantováno zachování kapitalistického ekonomického systému a dosavadního způsobu života a v rámci principu „jedna země, dva systémy“ vysoký stupeň autonomie ve všech oblastech kromě obrany a zahraniční politiky. Páteří ekonomiky Macaa je dnes turistika, a to především turistika spojená s hazardem. Z více než 30 milionů návštěvníků ročně jsou dvě třetiny z pevninské Číny, více než šest milionů ze zhruba 60 km vzdáleného Hongkongu a kolem milionu z Tchaj-wanu.
Kromě vyznavačů kasin však stále přijíždějí do Macaa také ti, kteří touží poznat jeho historii. Vždyť je to právě Macao, které se pyšní řadou superlativů. Jsou zde nejstarší manýristické a barokní stavby v Číně, první univerzita, obranné pevnosti a divadlo západního typu, první moderní maják, první protestantský hřbitov i nejstarší seminář v Číně. A jako architektonický celek je Macao nejstarším příkladem evropské architektury v této zemi. Asi nejznámějším symbolem starého portugalského města jsou ruiny kostela sv. Pavla, který postavili jezuité v 1. pol. 17. stol. Široké schodiště stoupá vzhůru na návrší, kde se tyčí žulové průčelí bohatě zdobené reliéfy i sochami ve výklencích. Požár, který vznikl za ničivého tajfunu v roce 1835, víc z kostela neponechal a zničil i kolej sv. Pavla v sousedství, což byla ona první univerzita založená roku 1594. Hned za zříceninami kostela je dnes Muzeum církevního umění s kryptou, v níž je hrobka Alexandera Valignana, zakladatele koleje sv. Pavla. Na pahorku vedle kostela sv. Pavla stojí Mount Fortress, pevnost postavená rovněž jezuity, která byla rozhodujícím prvkem porážky nizozemské invaze do Macaa v roce 1622. Dnes je v ní umístěno Muzeum Macaa.
Kromě ruin kostela sv. Pavla jsou dalšími chráněnými církevními stavbami kostely sv. Dominika, sv. Augustina a kostel se seminářem sv. Josefa. V tomto kostele je uchovávána cenná relikvie – kousek pažní kosti sv. Františka Xavera, známého „apoštola Východu“, jednoho z prvních společníků Ignáce z Loyoly a zakládajícího člena jezuitské řehole, který zemřel při misijní cestě do Číny na nedalekém ostrově San-čchuang.
Tradičním centrem starého města bylo vždy protáhlé trojúhelníkovité náměstí Largo do Senado. I dnes si tu člověk připadá jako někde v Portugalsku. Mohou za to nejen domy kolem, ale také charakteristické dláždění s bíločerným vlnitým vzorem, které vytvořili portugalští specialisté na počátku 90. let minulého století. Na jednom konci náměstí stojí budova Leal Senado, někdejší sídlo portugalské vlády a dnešní radnice. Další cennou budovou na tomto náměstí je pobočka portugalského charitativního bratrstva Santa Casa da Misericórdia, postavená z příkazu macajského biskupa v roce 1569. Fungoval v ní první špitál západního typu, později sloužila jako sirotčinec a domov pro vdovy po námořnících.
S typickou portugalskou dlažbou se setkáme i na dalších náměstích starého města – Largo de Santo Agostinho, Largo do São Domingos či Largo da Sé. Spektrum chráněných staveb a míst na historické trase zahrnuje také rezidenční domy čínské (dům Mandarína z roku 1881, kde žil významný učenec Čeng Kuan-jing, jehož ekonomická díla ovlivnila zakladatele moderní Číny dr. Sunjatsena i Mao Ce-tunga, dům bohatého obchodníka Lou Kchaa z roku 1889) i portugalské (Casa Garden, původně rezidence obchodníka Manuela Pereiry z roku 1770, později sídlo zdejší pobočky britské Východoindické společnosti), Divadlo krále Petra V. z roku 1860 nebo třeba o 14 let později postavená Maurská kasárna, v nichž bylo ubytováno 200 vojáků pocházejících z Goy a kde dnes sídlí přístavní správa.
Vhodným zakončením procházky historickou částí Macaa může být výstup k trochu stranou ležící pevnosti Guia z 1. pol. 17. stol., která byla v roce 1865 doplněna o 15 m vysoký maják, vůbec nejstarší v jižní Číně. Zajímavá je i kaple klarisek uvnitř pevnosti, která je stavebně starší a v roce 1998 v ní byly objeveny zajímavé fresky se západními i čínskými motivy. A pak už zbývá jen se vrhnout do víru hazardu, nebo se třeba odjet podívat do Hongkongu, což je cesta, kterou rychlé čluny a vznášedla urazí zhruba za hodinu.
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Čína – památky UNESCO