Možná pro jeho pověst architektonicky nepříliš přitažlivé metropole nechává mnoho turistů hlavní město San José téměř bez povšimnutí a z letiště míří rovnou do autopůjčovny nebo na autobusové nádraží. Byla by ale škoda nenasát atmosféru jednoho z nejmladších latinskoamerických měst a jediného kostarického velkoměsta, kterému místní říkají Chepe, familiární podobou jména José.
V samotném městě žije přibližně 350 000 obyvatel, v celé metropolitní oblasti asi 1,6 milionu. Málokdo ví, že San José patří k prvním městům na světě, kde bylo zavedeno veřejné elektrické osvětlení, a to již v roce 1884. Také zde byla otevřena první pobočka restaurace McDonaldʼs mimo USA. Za pochoutkami je však lepší zamířit na místní tržiště Mercado Central, které funguje nepřetržitě od roku 1880. V labyrintu jeho uliček se dá sehnat téměř vše, na co si vzpomenete, od exotického ovoce až po boty z hadí kůže. V některé z mnoha kantýn známých jako soda si návštěvníci mohou spolu s místními pochutnat třeba na bocas (kostarické obdobě španělských tapas) nebo na pokrmech z čerstvých ryb za lidové ceny. Po tržišti se podnikají i organizované gastronomické vycházky s výkladem.
Od kávy k divadlu
Město není příliš bohaté na koloniální architekturu a všechny významné památky jsou od sebe vzdáleny pár minut chůze. Ikonou města je budova Národního divadla (Teatro Nacional) postavená roku 1897 v neoklasicistním slohu. Středoevropana možná příliš neohromí, ale pro Kostaričany je to symbolická stavba. Podobně jako Češi, i oni tehdy hledali svou identitu a na stavbu kulturní instituce se složili, ačkoliv nešlo o příspěvek úplně dobrovolný. Státní správa totiž do dokončení stavby zvýšila exportní daň na kávu, jejíž pěstování představovalo obživu pro významnou část obyvatelstva. Tento zdroj financí připomíná v divadle i rozsáhlá nástropní malba italského malíře Alearda Villy, která zobrazuje pracovníky na kávovníkových a banánovníkových plantážích.
Hned vedle divadla zaujme novorenesanční budova centrální pošty (Correos Central) z roku 1917 a také neoklasicistní budova legendárního Clubu Unión, který byl v roce 1923 založen skupinkou majitelů kávovníkových plantáží jako místo pro obchodní setkání. V jeho luxusních salonech se kostaričtí podnikatelé scházejí dodnes a klub je rovněž místem významných společenských událostí místní smetánky.
Dvě minuty chůze od Clubu Unión stojí metropolitní katedrála (La Catedral Metropolitana), která je křesťanským symbolem města. Za svůj vznik vděčí španělským úřadům, které v roce 1813 vyhlásily San José hlavním městem, kde nemohl chybět svatostánek katolické církve. Architektonická různorodost stavby s neoklasicistními a barokními prvky je výsledkem neustálých oprav po několika zemětřeseních.
Neobvyklé muzejní prostory
Kostaričané jsou pyšní na svá muzea, jejichž sbírky se nacházejí v nezvyklých prostorách. Národní muzeum (Museo Nacional) sídlí v bývalých kasárnách Bellavista, kde bylo v roce 1948 oficiálně oznámeno zrušení armády. Na fasádě budovy jsou stále viditelné stopy po kulkách z občanské války z poloviny 20. stol. Jde o již čtvrté sídlo instituce založené roku 1887 prezidentem Bernardem Sotem Alfarem. Sbírka mapuje prostřednictvím více než 30 000 exponátů historii země od předkolumbovských dob až po současnost a zaměřuje se také na přírodní zajímavosti. Součástí muzea je i malebná motýlí zahrada.
Trochu jinou cestu v čase nabízí Muzeum předkolumbovského zlata (Museo del Oro Precolombino) umístěné v podzemí budovy Národní banky. Představuje rozsáhlou multimediální expozici věnovanou numismatice, kulturní rozmanitosti a zvykům osmi současných domorodých národů, osidlování Ameriky a dopadům kolonizace. Muzejní sbírka obsahuje víc než tisícovku zlatých šperků a mincí.
Podrobnější pohled na život a zvyky indiánských obyvatel nabízí expozice v Muzeu jadeitu (Museo del Jade) sídlícím v budově Národního pojišťovacího ústavu. Instituce se pyšní vůbec největší sbírkou tohoto druhu na světě. Indiáni používali polodrahokam jadeit nejen k výrobě šperků, ale také k léčbě různých onemocnění. Kámen má do života vnášet klid a harmonii. Zdá se, že na Kostaričany celkem působí. Pura vida!
Neobvyklé sídlo má také Muzeum kostarického umění (Museo de Arte Costarricense). Jeho budova sloužila do roku 1955 jako letecký terminál a dnes nabízí průlet uměleckými díly tuzemských i zahraničních malířů, sochařů a fotografů od poloviny 19. stol. do současnosti…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Kostarika