Kostarika je jednou z biologicky nejrozmanitějších zemí planety. Díky své privilegované poloze ve Střední Americe mezi Tichým oceánem a Karibským mořem, tropickému podnebí s horskými pásmy, činnými sopkami, plážemi a mlžnými lesy je protkána unikátními ekosystémy, které jsou domovem více než 500 000 druhů rostlin a živočichů. Na svém území o rozloze dvou třetin České republiky soustředí téměř 6% biodiverzity celé naší planety. Nejen díky tomuto bohatství se sympatičtí Kostaričané dlouhodobě řadí mezi nejšťastnější národy světa.
Na základě měření Indexu šťastné planety získala pětimilionová Kostarika již dvakrát světové prvenství a v letošním roce se stala nejšťastnější zemí Latinské Ameriky. Hlavními producenty serotoninu u jejích obyvatel jsou podle místních autorit vysoké investice do zdravotnictví, vzdělání a péče o životní prostředí. Ty jsou možné díky absenci armády. Mnoho Kostaričanů si svého štěstí navíc užívá velmi dlouho. V roce 2020 totiž průměrná délka života v zemi dosahovala 80,6 let. Na poloostrově Nicoya na pacifickém pobřeží se dokonce nachází jedna z tzv. modrých zón, kterých je na světě pouze pět. Jde o lokality s nejvíce obyvateli staršími sta let. Výzkumy odhalily, že za vysokým věkem ticos, jak se místní navzájem nazývají, stojí právě pocit štěstí a pevné rodinné vazby. Pro Kostaričany je naprosto normální vyrazit si večer s přáteli a vzít s sebou své rodiče, stejně jako podniknout dovolenou s tchyní.
Mezi další faktory dlouhověkosti patří dostatečná fyzická aktivita, zdravá strava, místní minerální voda s vysokým obsahem hořčíku a vápníku, uspokojivé zaměstnání a v neposlední řadě péče o životní prostředí a udržitelnost, v čemž se Kostarika řadí na první světové příčky. Kostaričané se ale především nestresují. Rýpalové by mohli utrousit něco o hispánském stereotypu mañana, ale to v tomto případě neplatí. Jak ticos sami říkají, úkoly sice plní ve svém specifickém rytmu, ale vždy vše dotáhnou do konce. Jejich vřelou povahu oceňují především bezradní turisté snažící se zorientovat v poměrně nejasném systému pouličního značení. Ulice se totiž značí pouze čísly a poloha konkrétní budovy se upřesňuje podle nejbližší křižovatky, takže adresa C3, A Ct/6 vypadá trochu jako rovnice. Kostaričané vás ochotně nasměrují, ale můžete se dočkat vysvětlení, že hotel se nachází „200 metrů nalevo od vchodu do katedrály u železářství“, které už tam možná dávno není. Ticos ale turistům ochotně pomohou i v prekérnějších situacích – mnozí neváhají zavolat, kam je třeba, nebo vás někam doprovodit. Kostaričané si zkrátka turistů váží, jsou na svou zemi hrdí a s chutí přispívají k jejímu dobrému jménu.
Jejich životní postoj shrnuje fráze pura vida, kterou zahlédnete nebo zaslechnete téměř na každém kroku. Tento národní slogan, v doslovném překladu „čistý, opravdový život“, znamená, že „vše je v pohodě“, a funguje univerzálně jako pozdrav, odpověď na dotaz „jak se máš“, rozloučení nebo veselé zvolání. Zkrátka odráží pozitivní nastavení kostarické mysli a dá se označit za místní životní styl.
Zemi se často přezdívá „Švýcarsko Latinské Ameriky“ – především pro její úchvatnou přírodu, mezinárodní neutralitu a nejvýkonnější ekonomiku v rámci Střední Ameriky. A možná také pro vyšší ceny v porovnání se sousedními zeměmi.
Kolumbův omyl
Španělský výraz Costa Rica znamená „bohaté pobřeží“. Podle nejrozšířenější hypotézy vděčí země za své jméno předčasnému nadšení Kryštofa Kolumba, který byl oficiálně prvním Evropanem na jejím území. U břehů dnešního města Limón (běžně označovaného také Puerto Limón) zakotvil neplánovaně v roce 1502 během hurikánu, který ho zastihl při čtvrté výpravě do Ameriky. Když mořeplavec spatřil šperky a ozdoby místních obyvatel, nepochyboval o tom, že narazil na zlatou žílu. V dopisech o tom dokonce ujišťoval i své španělské královské sponzory. To se ale přepočítal. Když dobyvatelé s hledáním zlata neuspěli, pustili se raději do obdělávání úrodné sopečné půdy, kolonizace a evangelizace původního obyvatelstva. Za druhou, o něco méně zajímavou toponymickou teorií stojí kostarický folklorista Dionisio Cabal Antillón. Podle něj název země vznikl z výrazu Costarrica, kterým tehdejší nejpočetnější domorodé etnikum Huétarů označovala svou osadu.
Během pomalu postupující španělské kolonizace se území dnešní Kostariky stalo jednou z provincií Místokrálovství Nové Španělsko, jejímž správním centrem bylo město Cartago. Nezávislosti na Španělsku se země dočkala roku 1821, když napoleonskými válkami oslabené Španělsko prohrálo mexickou válku za nezávislost. Vznikly Spojené provincie Střední Ameriky, které kromě Kostariky tvořily také dnešní Nikaragua, Guatemala, Salvador a Honduras. O 17 let později se pak Kostarika plně osamostatnila. Na počátku své existence musela čelit jak vnitřním bojům o politické směřování, tak mocenským útokům jiných zemí. Z jednoho z nich vzešel kostarický národní hrdina Juan Santamaría, jehož jméno dnes nese hlavní mezinárodní letiště. V bitvě u Rivas přišel o život při zapalování pevnosti s americkými flibustýry, dobroduhy, kteří se angažovali v latinskoamerických pučích a v čele s Williamem Walkerem se snažili dobýt několik středoamerických zemí.
Nejstarší demokracie v Latinské Americe
Volbami z roku 1869 započalo období demokracie, která je označována za nejstarší a jednu z nejstabilnějších v celé Latinské Americe. V rámci několika následných násilných historických kapitol se rozhodujícím mezníkem stala občanská válka, která vypukla v roce 1948 kvůli sporným prezidentským volbám. Výsledkem byla nová ústava zajišťující svobodné volby a zrušení armády. Podle týdeníku The Economist se v roce 2021 Kostarika pyšnila třetí nejsilnější demokracií v Latinské Americe po Uruguayi a Chile a ve světovém žebříčku figuruje v první dvacítce.
Cestování do zemí Latinské Ameriky často vzbuzuje otázky ohledně tamní bezpečnosti. Ačkoli absolutní bezpečnost neexistuje, Kostarika patří v rámci regionu k zemím, kde se mohou turisté pohybovat relativně bez obav. Zpozornět se doporučuje v ulicích hlavního města San José, kde mohou řádit kapsáři, a po setmění se nedoporučuje chodit na méně frekventovaná místa.
Tropický most mezi Amerikami
Střední Amerika, geograficky jižní část světadílu Severní Amerika mezi Tehuantepeckou a Panamskou šíjí, představuje pomyslný most mezi Severní a Jižní Amerikou, k níž má blíže klimatem, flórou i faunou. Kostarika, po Belize a Salvadoru třetí nejmenší středoamerická země (51 100 km2), leží mezi Nikaraguou a Panamou a dělí se administrativně na sedm provincií: Guanacaste, Alajuela, Heredia, Limón, Cartago, San José a Puntarenas. Nejlidnatější oblastí, kde žijí téměř dvě třetiny z celkových asi pěti milionů obyvatel, je úrodné Centrální údolí ve středu země. Najdeme tam největší města (San José, Cartago, Heredia, Alajuela), ale také třeba ty nejvyhlášenější kávovníkové plantáže. Páteří země jsou Středoamerické Kordillery, které se rozestupují do čtyř horských hřebenů s několika třítisícovými vrcholy. Nejvyšší je Cerro Chirripó (3820 m n. m.), po guatemalském Tajamulcu (4222 m) druhá nejvyšší hora celé Střední Ameriky. Za jasného počasí je z jejího vrcholu možné zahlédnout Tichý oceán a Karibské moře najednou, což umožňuje i druhý nejvyšší vrchol země, sopka Irazú (3432 m). V sopečných pohořích pramení hlavní vodní toky oblíbené především mezi milovníky raftingu. Nejdelší řeka Térraba (160 km) pramení při úpatí nejvyšší kostarické hory. Tichomořské pobřeží země je dlouhé více než 1000 km, zatímco vody Karibiku omývají jen asi 200 km pobřeží.
Na pobřeží je klima tropické, ve vyšších nadmořských výškách ve středu země spíše mírné. Průměrná roční teplota se pohybuje v rozmezí 21–27 °C . Nejvýše teploty stoupají od února do dubna, zatímco nejchladnější období trvá od září do listopadu. Období dešťů začíná v Kostarice v dubnu nebo květnu a končí v prosinci.