Jeden z nejpřitažlivějších brazilských států je tak trochu jako mramorovaná bábovka. Černé a bílé těsto se harmonicky prolnulo, přesto nesmísilo, a splynulo v jeden celek. Přitahuje vůní, láká oči, kdo by odolal? Bílé portugalské stopy v podobě kostelů, křivolakých, kočičími hlavami dlážděných uliček a typické koloniální architektury se smísily s černým dědictvím, které se vám představí jako pulsující spirála energie rozdmýchaná uprostřed capoeiristické „potyčky“ v rodě (roda – kruh). Svou odstředivou silou, na pozadí znějících bubnů v ulicích a rituálů Candomblé v terreiros, vás odmrští do vůní i chutí měst a potom dál, až na pláže členitého pobřeží a do kopců.
Objevení Brazílie
Pokud byste se blížili k pobřeží Bahie po moři, spatřili byste jako první vrcholek hory Monte Pascoal asi 60 km od města Porto Seguro. Totéž viděl v roce 1500 portugalský mořeplavec Pedro Álvares Cabral, objevitel Brazílie. Území pojmenoval Ilha de Vera Cruz (ostrov Pravého Kříže), domníval se totiž, že jde o ostrov. Měl ale naspěch do Indie, a tak nechal novou zemi v příštích letech dobývat dalšími portugalskými výpravami. Ty brzy zjistily, že se jedná o kontinent, a přejmenovaly ho na Terra de Santa Cruz (Země sv. Kříže).
Až v roce 1511 zde byl objeven pravý poklad, strom s kvalitním červeným dřevem nazvaný pau brasil, a země byla do třetice přejmenována na Terra Brasilis. V onom roce se rozplakal atlantský deštný prales, který dříve pokrýval téměř celé brazilské pobřeží, a pláče dodnes (zbývá pouhých 7 % původní vegetace). V Evropě vysoce ceněné dřevo se stalo hlavním vývozním artiklem a lákalo do Brazílie stále více obchodníků a dobrodruhů, samozřejmě nejen portugalských. Dlouholeté krvavé střety především s Francouzi a Holanďany vedly Portugalskou korunu k počátku kolonizace. Byla to jedna z praktik, jak zabrat, osídlit, a tím zajistit své pozice, pouhé vytěžování pralesa již nestačilo. A tak bylo v roce 1549 založeno první brazilské hlavní město, Salvador da Bahia, a osídlování Terra Brasilis začalo.
Kolonizátoři se pustili do pěstování výnosné cukrové třtiny a později tabáku, ale rostoucí plantáže potřebovaly pracovní sílu. Nejjednodušší bylo zotročit původní obyvatelstvo, mysleli si, jenže indiáni jim udělali čáru přes rozpočet. Zarytě bojovali, někteří si raději sáhli na život, než aby se nechali zotročit, ti poddajnější nenesli dobře fyzické vypětí z otrocké dřiny a byli náchylní na evropské nemoci, které dokázaly vymýtit celé kmeny. Tudy cesta evidentně nevedla. Začala ale vést od afrického pobřeží, kde se rozpoutalo 300 let dlouhé peklo, během něhož bylo do Brazílie zavlečeno na pět milionů otroků z různých koutů Afriky. Černí otroci byli silní, vytrvalí a houževnatí. Chtěli přežít za každou cenu. A dařilo se jim zachovávat svou kulturu, která držela jejich ducha nad vodou.
Stojí při nás orixá
Animistické rituály a bohatá mytologie zotročených západoafrických kmenů Joruba, Fon a Bantu přinesly základ synkretického kultu Candomblé, který vznikl v Bahii propojením pestrých afrických šamanských praktik, indiánských tradic, katolického křesťanství a brazilského spiritismu 19. stol. Příznivci Candomblé uznávají stvořitele světa Olóruna (Oludumaré) a spolu s ním vzývají božstva orixá, duchovní síly korespondující s přírodními živly a entitami a jejich archetypy. Každý orixá se projevuje prostřednictvím lidských emocí, cítí lásku, závist, hněv a určuje dokonce barvy, jídla, k…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Brazílie