Most přes řeku Kwai
Když v Kanchanaburi vykročím po tamním mostě, nedá mi to, abych si potichu jen tak pro sebe nespustil známou pískanou melodii. Nejsem jediný, kdo v těchto místech podlehne legendě, která je, jak říká jeden z válečných veteránů, založena na nepravdivém filmu a vymyšlené knize. Přesto právě tento příběh do Kanchanaburi přivádí statisíce turistů, kteří chtějí slavný „most přes řeku Kwai“ vidět na vlastní oči. Hlavní město stejnojmenné provincie leží 130 km západně od Bangkoku na soutoku řek Khwae Yai a Khwae Noi. Síla legendy si však vynutila přejmenování řeky na uším turistů známější Kwai.
V minulosti sloužilo Kanchanaburi především jako hraniční pevnost odolávající hrozbám barmské agrese, ale davy návštěvníků do těchto míst míří kvůli historii mnohem mladší. Ve městě se událostem, které se zde odehrály během 2. sv. války, věnují hned tři muzea. Každé z nich příběh stavby železnice smrti a proslulého mostu vypráví po svém. Thailand Burma Railway Centre, stojící nedaleko válečného hřbitova, svými rozsáhlými sbírkami nejvíce uspokojí návštěvníka, který klade důraz na faktografickou přesnost. Muzeum 2. sv. války, otevřené v sousedství proslulého mostu, předvádí naopak svéráznou a nesourodou expozici, kde jsou vedle sebe válečné artefakty i sbírka hodin a kostru v přízemí, patřící jedné z obětí stavby železnice smrti, doplňují o patro výš portréty miss Thajska. Poslední z trojice, JEATH Museum, je svým rozsahem nejskromnější. Opat kláštera Chaichumpon shromáždil v bambusové kopii internačního místa zajatců dobové fotografie a články a svému muzeu dal název vycházející z počátečních písmen jmen národů podílejících se na stavbě železnice smrti: J – Japan, E – England, A – Australia, America, T – Thailand, H – Holland.
Když v roce 1939 začala v daleké Evropě válka, Thajsko, tehdy známé jako Siam, vyhlásilo neutralitu a výměnou za zachování vlastní svrchovanosti podepsalo spojeneckou dohodu s Japonskem, kterou na konci roku 1941 povýšilo na spojeneckou smlouvu v naději, že tímto způsobem získá zpět svá území, jež ztratilo ve prospěch Británie. Japonsko si na oplátku od svého podpisu slibovalo zajištění volného průchodu a pokračování válečné expanze. Dne 25. ledna 1942 Siam dokonce Spojeným státům a Velké Británii vyhlásil válku, i když tato deklarace nebyla příslušným vládám nikdy doručena. Před poválečným zařazením mezi poražené nepřátelské země Thajsko zachránil vznik domácího odbojového hnutí Seri Thai a americký pohled do budoucnosti hledající spojence proti postupujícímu komunismu.
V roce 1942 však konec války stále ještě ležel v nedohlednu, a tak Japonci mohli přistoupit k realizaci plánu, který již před nimi zavrhli jako neproveditelný Britové, totiž k propojení Bangkok s Rangúnem. Japonská verze předpokládala trať dlouhou 415 km, vedoucí z thajského Ban Pongu do barmského Thanbuyuzayatu. Železnice kopírovala již vytyčenou britskou trasu, a na svět ji mělo přivést nasazení nejlacinější pracovní síly, jaká byla v té době k dispozici – novodobých otroků, válečných zajatců. Původně se počítalo s lidskými zdroji získanými během japonského tažení v Asii, ale po pádu Singapuru v roce 1942 se otevřely dveře i k využití Evropanů, Australanů a Američanů, kteří padli do zajetí, a vítězové zcela přesně nevěděli, jak s nimi naložit.
Stavba železnice začala v červnu 1942 současně z obou stran. Pracovalo se v krutých podmínkách s minimem odpočinku. V období označovaném jako speedo, kdy se vedoucí stavby ocitli pod silným tlakem svých nadřízených a snažili se svůj úkol dokončit co nejdříve, strávili zajatci ze tří dnů v práci plných 62 hodin.
Po 16 měsících byla v říjnu 1943 stavba hotová, cenou za její dokončení byly vyhaslé životy asi 13 000 spojeneckých zajatců a snad až 100 000 Asiatů. Část z těchto mužů nalezla svůj poslední odpočinek v Kanchanaburi. Na válečném hřbitově Don Rak byly uloženy ostatky 6982 zajatců, v místě bývalého zajateckého tábora Chong Kai odpočívá 1750 vojáků.
Podmínky, ve kterých museli vězni pracovat a žít, nejlépe přibližuje místo ležící 80 km severně od Kanchanaburi. Převážně Australané tam museli během šesti týdnů roku 1943 prokopat skálou soutěsku dlouhou půl kilometru a hlubokou 26 m. Světlo z lamp, které při své práci používali, vytvářelo atmosféru připomínající výjevy z pekla, odtud pochází název Hellfire Pass, průsmyk Pekelného ohně. Většina turistů ale až sem nedorazí, sveze se pouze po části bývalé železnice, kterou Thajsko zpřístupnilo mezi Nong Pladukem a Nam Tokem, a vystoupí v Kanchanaburi.
O popularitu mostu přes řeku Kwai se postaral především sedmi Oscary ověnčený film z roku 1957 režiséra Davida Leana a před ním kniha, podle které byl natočen, stejnojmenný román Pierra Boulleho, mj. autora neméně proslulé a také zfilmované Planety opic. Ten sice za války působil jako tajný agent v jihovýchodní Asii a prošel zajateckými tábory, ale na železnici smrti nikdy nepracoval. Pro potřeby románu si Boulle vymyslel hlavní postavu příběhu, plukovníka Nicholsona, i ústřední zápletku, kdy se Nicholson rozhodne ukázat nezdolnost britského ducha a postavit lepší most, než by…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Thajsko