Kampa má tradičně pověst rázovitého kousku Prahy, její parková část je vyhledávanou zelenou oázou, na tu zastavěnou přinejmenším pohlédne z Karlova mostu každý turista, který metropoli navštíví, milovníci moderního umění si rychle našli cestu do stejnojmenného muzea. Málokoho ale už dnes napadne, že tenhle umělý ostrov u malostranského břehu Vltavy, který před několika lety uživatelé celosvětového turistického internetového portálu Virtual Tourist vybrali jako druhý nejkrásnější městský ostrov na světě, vznikl kvůli mlýnům.
Mlýnský náhon, který oddělil kus levého břehu Vltavy v oblasti Malé Strany, je dnes znám pod pohádkově znějícím jménem Čertovka. To se používá teprve od konce 19. stol. a jeho vznik se vysvětluje několika různými způsoby. Původně se kanál označoval jednoduše „strouha“, případně dostával přívlastky podle majitelů mlýnů – tak se dochovalo třeba pojmenování „strouha Vencelíkovská“ podle Vencelíka z Vrchovišť, majitele mlýna Huť, nebo Rožmberská strouha podle Viléma z Rožmberka, který koupil mlýn Zlomkovský. A kde se vzali ti čerti? Objevují se tři různá vysvětlení: jedno vychází z „rozčertěné“ vody při povodních, druhé zmiňuje Aloisii Němcovou, majitelku nedalekého domu známého jako palác Straků z Nedabylic, jehož tři křídla se rozkládají mezi Maltézským náměstím a Lázeňskou ulicí, kvůli jejíž nevlídnosti, hádavosti a podivínství dostal dům přízvisko U Sedmi čertů a jí samé přezdívalo se prý „čertovka“, a konečně třetí využívá nechvalně známého atributu kanálu v dobách minulých, totiž jeho čertovského zápachu, za který mohly splašky a odpadky bez skrupulí do vody vypouštěné a vyhazované.
Stejně nejasný je i původ jména ostrova Kampa, používaného poprvé až v 2. pol. 18. stol. Když píše např. V. V. Tomek v prvním díle svého Dějepisu města Prahy z roku 1855 o účincích povodně v srpnu 1273, udává, že voda mj. „kamenný kostel na ostrowě pod mostem (nyní Kampě) do polowice rozbořila“. Jako zdroj názvu Kampa se objevuje latinský výraz campus (pole, pláň), české zákampí (stinné místo), staroslovanská kepa (kupa, ve smyslu hromad říčního písku) a také Kamp ze jména Rudolfa Tychona Gansneba Tengnagela z Kampu a na Šádově Lhotici, vnuka slavného astronoma Tychona Braheho a jistý čas hejtmana Pražského hradu, který zde údajně vlastnil dům. Trochu problematické však je, že mezi dobou Tengnagela z Kampu a obdobím, kdy se poprvé začalo používat jméno Kampa, uplynulo asi sto let. A například malostranský historik Cyril Merhout ve své knížce Ostrov Kampa z roku 1946 přímo udává, že jde o omyl, „poněvadž tu Tengnagel žádný dům a zahradu neměl“.
Mlýny ale u Čertovky i u Vltavy klapaly, co paměť podložená historickými dokumenty sahá, ba ještě dřív. Dvě mlýnská kola roztáčí Čertovka i dnes, v obou případech u malostranského břehu a už jen pro turisty, o funkční mlýny již nejde. Nápadnější a větší z této dvojice je Velkopřevorský neboli Štěpánovský mlýn, dobře viditelný z Karlova mostu. Jeho první uvedené jméno připomíná, že stojí v areálu někdejší komendy johanitského řádu, vůbec první v našich zemích, kterou nechal zřídit král Vladislav v roce 1169. Mlýn je v tomto místě doložen od 15. stol., ale pravděpodobně byl založen krátce po vytvoření johanitské komendy. Druhé jméno připomíná mlynáře Štěpána, který mlýn koupil se svou manželkou Kateřinou v roce 1526. Dnešní stavba vznikla v letech 1597–1600 vlastně jako renesanční novostavba v místech staršího gotického objektu. Její severní část (směrem ke Karlovu mostu) byla na konci 18. stol. pozdně barokně přestavěna. Po vítězství katolické strany na Bílé hoře se rozpoutaly v několika vlnách spory mezi velkopřevorstvím v té době již maltézského řádu a malostranskou obcí o vlastnictví mlýna, které se táhly s přestávkami prakticky celé 17. a 18. stol. Fungování mlýna to však neohrozilo, zastavil ho až požár roku 1938, po němž byl mlýn adaptován na byty a sklady.
Mlýnské kolo u Velkopřevorského mlýna bylo obnoveno teprve v roce 1992. Na špičce lávky před ním sedí od roku 2010 vodník Kabourek. Sochu vodníka ladovského typu, s fajfkou v ruce a plamínkem, kterým si svítí pod vodou, na hlavě, vytvořil malostranský patriot Josef Nálepa. Z můstku přes Čertovku vedoucího hned za mlýnem je pohled na mlýnské kolo trochu komplikovanější než dřív. Mříž, která tu brání přelézání z mostu na lávku, se totiž stala jedním z míst celosvětového šílenství v zamykání mileneckých visacích zámků. Všeobecně se tvrdí, že za všechno může italský spisovatel Federico Moccia, který v roce 2006 vydal úspěšný zamilovaný román Ho voglia di te (Toužím po tobě), na jehož základě pak napsal také scénář stejnojmenného filmu. Děj zahrnuje scénu, v níž milenecká dvojice zamyká na důkaz své věčné lásky visací zámek na Milvijském mostě přes Tiberu a klíček zahazuje do řeky. A od té doby se zámky s iniciálami či jmény dvojic začaly šířit po světě. Pravda, ve víře, že jim to přinese dlouhý život a věčnou lásku, zamykali Číňané zámky se svým jménem na řetězy podél schodiště stoupajícího ke klášterům na posvátné buddhistické hoře E-mej-šan už dávno před Mocciou, ale kdo by se v erupci romantiky zabýval detaily.
Kousek proti proudu Čertovky za Velkopřevorským býval mlýn Zlomkovský, připomínaný už k roku 1402, ale bez přívlastku, neboť mlynář Pavel Zlomek ho koupil až o 130 let později. Jde o tzv. Velký dům Wendligerovský, který vznikl přestavbou původního mlýna na obytný dům koncem 17. stol. Pak byl ještě několikrát upravován a dnes už na něm jeho „mlynářská“ minulost vůbec není poznat.
Za druhým mlýnským kolem na Čertovce musíme dojít až skoro na její začátek. Tam stojí mlýn zvaný Huť, Huťský nebo také Všehrdův. Původní mlýn, který tu stál už v 13. stol., patřil klášteru premonstrátek v Chotěšově, který ho roku 1293 i s přilehlým dvorem prodal vyšehradskému proboštu Janovi. Zajímavostí je, že v roce 1500 se do mlýna přiženil známý humanista, právník, spisovatel a děkan Karlovy univerzity Viktorin Kornel ze Všehrd. Jeho manželka Apolena z Dříně mu mlýn přinesla věnem, Kornel zde napsal většinu svých hlavních děl a také tu v roce 1520 zemřel na mor. Současný objekt vznikal řadou postupných přestaveb, jeho dnešní základní podoba je raně barokní. Mlít se v něm přestalo už počátkem 19. stol., ve 20. stol. dvakrát vyhořel a po poslední přestavbě z roku 1953…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Technické památky Česka