Olomoucké kašny
Hanácká metropole je zaplněna památkami nejrůznějšího druhu. Mezi těmi technickými, které však zároveň významně přesahují do oblasti umělecké, vystupuje nápadně do popředí soubor barokních kašen, a zapomenout bychom neměli přes veškerou jeho excentricitu ani na zdejší orloj.
Zlatá éra Olomouce jako největšího moravského města a druhého po Praze v českých zemích skončila třicetiletou válkou. To, co zahájily morové epidemie, požár, vydání Obnoveného zřízení zemského (nové ústavy, která připravila Olomouc o prioritní postavení mezi královskými městy na zasedání zemských sněmů) či přestěhování zemského tribunálu do Brna, dokončila pak osmiletá okupace švédským vojskem, vůbec nejdelší mezi našimi městy. Švédové odešli teprve v červenci 1650 a zanechali za sebou město, v němž byla obyvatelná ani ne čtvrtina domů a kde žilo sotva 1700 lidí, zatímco o deset let dříve to bylo více než 30 000. Stav byl tak katastrofální, že se dokonce objevil návrh na úplnou demolici Olomouce. K té naštěstí nedošlo a město se začalo pozvolna obnovovat. Ruku v ruce s touto obnovou do něj vstoupilo baroko.
V souvislosti s barokní rekonstrukcí je třeba připomenout jeden velmi významný mezník – už v roce 1655 vyhlásil císař Ferdinand III. Olomouc pevnostním městem, jednou ze čtyř moravských zemských pevností, které měly být opatřeny novou fortifikací moderního bastionového způsobu. Osud tomu chtěl, že se práce mimořádně vlekly. Olomouc nakonec dostala kompletní opevnění až v polovině 18. stol., takže tam vznikla typická tereziánská pevnost. Ta by samozřejmě dnes byla technickou památkou první třídy, kdyby se však z ní dochovalo trochu víc, než kolik skutečně zůstalo. A tak můžeme místo toho obrátit pozornost k šesti barokním kašnám, kamenicky i sochařsky dost náročným dílům, jež vznikla v relativně krátkém rozmezí 40 let na přelomu 17. a 18. stol. Tyto kašny představují unikátní soubor původně užitných zařízení, která svým počtem i cíleným rozmístěním v urbanizačním plánu obnovovaného města nemají jinde v Evropě obdoby.
Jako první vznikla v roce 1683 Neptunova kašna, umístěná na Dolním náměstí. Autorem sochařské části je Michal Mandík, který pocházel z Gdaňska a na Moravě působil zejména v kroměřížské biskupské rezidenci. Římský bůh moří Neptun uklidňuje svým dolů obráceným trojzubcem vody a chrání město před jejich ničivým vlivem. Doplňuje ho čtveřice mořských koní, z jejichž rozevřených tlam vytéká voda. Nádrž vytvořil olomoucký kameník Václav Schüler. Jeho učněm a posléze tovaryšem byl známý kamenický mistr Václav Render, který významně přispěl ke čtyřem kašnám a kromě toho se proslavil dvěma oslavnými sloupy – mariánským rovněž na Dolním náměstí a především sloupem Nejsvětější Trojice, zapsaným na seznamu Světového dědictví UNESCO, na Horním náměstí. V době vzniku Neptunovy kašny bylo Renderovi 14 let, a tak nelze vyloučit, že se svou prací podílel i na ní.
Na opačném konci Dolního náměstí stojí další z šestice kašen, jež všechny ctí antické motivy. Ve své současné podobě jako kašna Jupiterova je z nich nejmladší, sousoší Jupitera s orlem vytvořil Filip Sattler, Renderův přítel a spolupracovník, v roce 1735, dva roky po smrti svého mistra. Původně ale zdobil kašnu sv. Florián, kterého už o 28 let dříve vytvořil stejně jako kamenickou část osobně Render.
Horní náměstí se pyšní dokonce třemi kašnami, z nichž ale jen dvě jsou barokní. Starší z nich, historicky druhá v pořadí, musela ustoupit sloupu Nejsvětější Trojice, v jehož místě stála od roku 1687. Tuto Herkulovu kašnu přemístil na její současné místo naproti severnímu průčelí radnice sám Render po rozhodnutí o výstavbě sloupu. Antický rek Herkules (řecký Héraklés) v symbolické kápi nemejského lva drží v pravé ruce kyj a v levé symbol města, šachovanou orlici, již chrání před lernskou hydrou u svých nohou. Autoři této kašny jsou stejní jako v případě Neptunovy.
Naproti východnímu průčelí radnice s půvabnou renesanční lodžií pak stojí asi nejslavnější a sochařsky nejnáročnější z šestice kašen, vyzdobená nikoli mytologickou, ale historickou postavou, avšak ve významu bájeslovném. Jde o jezdeckou sochu Gaia Julia Caesara, podle legendy zakladatele Olomouce. Prý někdy kolem roku 57 př. n. l. se dostal se skupinkou vojáků až sem na Hanou a místo s malou osadou se mu tak zalíbilo, že skalní návrší nad ní nechal opevnit a nazval ho Julimons či Julimontium, Juliův vrch, z čehož se posléze mělo vyvinout jméno Olomouc. Historické důkazy neexistují, ale v životopisu města to dobře vypadalo. Ostatně, bylo to právě město, které dalo kašnu zhotovit. Na skále pod nohama vzpínajícího se koně leží dvě mužské postavy, personifikace řek Moravy a Dunaje, a za koněm pes – symbol věrnosti města císaři. Caesar záměrně odvrací svou hlavu od radnice a hledí směrem k Michalskému návrší – právě tam totiž měl stát onen první římský tábor. Kašnu navrhl a její nádrž zhotovil opět Václav Render, ale zvláštní je osoba sochaře, jenž vytvořil náročné a rozměrné Caesarovo sousoší. V té době zřejmě ještě ani ne pětadvacetiletý Jan Jiří Schauberger byl tovaryšem, který dílo provedl jako svůj mistrovský kus.
Než se vydáme za zbylou dvojicí barokních kašen, připomeňme ještě třetí, novodobou kašnu v jižním cípu Horního náměstí. Plánovali ji sice také už v 18. stol., ale město se jí dočkalo nakonec až v roce 2002. V rámci celkové rekonstrukce Horního náměstí ji vytvořil olomoucký rodák žijící ve Francii, Ivan Theimer. Také její výzdoba čerpá z antiky, tentokrát z řeckého dávnověku. Pojmenována je po legendárním básníku a kitharódovi Aríónovi z Lesbu, jehož prý jednou zachránil z mořských vln delfín, přivábený básníkovým zpěvem. Postava básníka objímajícího v náručí delfína je tak…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Technické památky Česka