V Phnompenhu se mísí asijská exotika s koloniální tváří bývalé Indočíny. Buddhistické chrámy zde stojí v sousedství francouzských vil, mezi prodavačkami květin a podomními obchodníky se proplétají rodiny s dětmi a řidiči motorových rikš vyhlížejí turisty, kteří si v některé z četných kaváren na nábřeží vychutnávají idylický západ slunce. Přitom ještě v první polovině 19. stol. tvořily Phnompenh pouze jednoduché chatrče, které nevzbuzovaly dojem, že právě zde jednou vyroste město považované za nejhezčí v celé Indočíně.
V historických záznamech se Phnompenh objevil až v polovině 14. stol., tehdy ještě pod názvem Chaktomuk (Čtyři tváře – podle čtyř říčních ramen). Legenda vypráví, že bohatou místní vdovu Penh zaujal kmen stromu plující po řece. K jejímu překvapení ukrýval čtyři bronzové Buddhovy sošky a jednoho kamenného Šivu. Zbožná paní Penh, jinak zdatná obchodnice, nechala poblíž svého domu uměle navýšit pahorek a na něm ze dřeva tohoto stromu postavit svatyni. To se mělo odehrát v roce 1372 a budoucí kambodžská metropole našla svoje příští jméno – Phnompenh, kopec paní Penh. V rovinaté krajině se 30 m vysoký pahorek se svatyní staly nepřehlédnutelnými a na město shlíží i dnes, byť už v jeho okolí vyrostly silnice, bulváry a městská zástavba a na horizontu se tyčí nejvyšší stavba moderní ambiciózní metropole, dvěstěmetrový mrakodrap Vattanac Capital Tower. Původní dřevěná svatyně později dostala odolnější šat z pevnějších materiálů, to se psal rok 1926, ale zůstala poutním místem, kam se za odkazem legendární paní Penh vydávají zejména ženy.
Dvě nejvýznamnější místa celé Kambodže jako by seděla na opačných koncích velké dějinné houpačky. Když pozbýval na významu Angkor, rostlo postavení Phnompenhu. Po pádu Angkoru ustanovil Phnompenh v roce 1434 jako své nové sídlo král Ponhea Yat. Z této doby pochází také nejstarší buddhistický chrám ve městě, sídlo patriarchy jedné ze dvou větví kambodžského buddhismu, Vat Ounalom, který patří mezi pětici nejstarších svatyní Phnompenhu. Svého výsadního postavení si však nová metropole mohla užívat pouze do roku 1505, následujících 360 let bychom mohli nazvat „časem velkého stěhování“, během něhož se v důsledku různých sporů, vedených mezi uchazeči o trůn, sídlo vlády stěhovalo po nepříliš vzdáleném okolí, aby se moc do Phnomepnhu vrátila až s nástupem krále Norodoma I.
Přitom svoji polohu si Phnompenh nemohl vybrat lépe. V časech, kdy obchod začínal hrát stále větší roli, mu vody Tonle Sapu, Mekongu a Bassacu otevíraly brány do světa. Této výhody si brzy povšimli i Portugalci a Španělé. Kromě obchodu se však Evropané zaplétali i do sporů spojených s obsazením trůnu, a tak když se v roce 1559 stali Španělé obětí jednoho z konfliktů, otevřela se budoucnost jejich francouzské konkurenci. Ta v polovině 60. let 19. stol. objevila v místě dnešního Phnompenhu přístavní město s desetitisíc…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Laos a Kambodža