Římské fontány
Většinou jsou rušná a halasná, plná lidí, jejich schůzek a osudů – ztělesnění okamžiku, jeviště prožitků, apoteóza přítomnosti. Dokážou však být i klidná, romantická či zádumčivá, jen tiše šeptající o své minulosti. Římská náměstí, ony salony života, jež nezaměnitelným způsobem vykreslují tvář města. Snad každé zdobí nějaké umělecké dílo – a snad nejčastěji jím je kašna, spojení životadárné pragmatičnosti s touhou obklopit se krásou. Anglický romantický básník Percy Bysshe Shelley tvrdil, že už samotné kašny stojí za cestu do Říma. Věděl o tom své.
Kdybychom měli vybírat ze všech možných hledisek to nejřímštější z římských náměstí, skončili bychom nejčastěji u náměstí Navona, o němž pojednával samostatný článek v našem prvním čísle věnovaném Římu (Země světa 11/2015). A tak můžeme s klidným svědomím začít tento článek na Španělském náměstí (Piazza di Spagna), kde se spojuje náměstí, kašna i Shelley a nádavkem k tomu ještě proslulé schody.
Nijak rozlehlé podlouhlé náměstí působí spíš jen jako rozšíření ulice Babuino, která ho spojuje s Piazza del Popolo, přesto jde o jedno z turisticky nejvyhledávanějších míst v Římě. Má zvláštní tvar dvou trojúhelníků ležících proti sobě a svými vrcholy se střetávajících u kašny Barcaccia v podobě mírně se potápějícího člunu, jak ji vytvořil Pietro Bernini, možná ve spolupráci se svým daleko slavnějším synem Gianem Lorenzem. Podle legendy ho inspiroval malý člun, který až do těchto míst zanesla z Tibery velká voda při záplavách v roce 1598.
Své jméno dostalo náměstí podle paláce, v němž od 17. stol. sídlí španělské vyslanectví u Svatého stolce. Před tím se jmenovalo Piazza della Trinità podle kostela Santissima Trinità dei Monti, který byl postaven na náklady francouzské koruny na kopci nad náměstím už během 16. stol. Jeho dominantní poloha pak do jisté míry ovlivňovala i pozdější vzhled náměstí a jeho úpravy. I jeho vznik je zajímavý. Když se vážně roznemohl francouzský král Ludvík XI., požádal papeže Sixta IV., aby k němu poslal františkánského mnicha proslulého různými zázraky, Františka (posléze svatého) z Paoly. Ten sice králi nepomohl, ale poskytl mu duchovní útěchu a získal si nejen jeho, ale i jeho syna a nástupce Karla VIII., jenž v Římě zakoupil pozemek a nechal na něm postavit klášter pro řád paulánů, který František založil. V roce 1502, už za Ludvíka XII., se pak začal stavět klášterní kostel, dnešní Santissima Trinità dei Monti. Francouzům vadilo, že ke kostelu je přístup pouze po strmém svahu, ale dlouho byla jejich snaha o vybudování vhodnějšího přístupu marná, protože narážela na odpor Španělů. Situace se změnila, až když na španělský královský trůn nastoupili po Habsburcích Bourboni. Za peníze francouzského vyslance Gueffiera bylo v letech 1723–1725 postaveno elegantní schodiště navržené architektem Francescem de Sanctis. Nikoho v té době jistě nenapadlo, že se Španělské schody jednou stanou místem, zaplněným od rána do noci množstvím lidí, kteří je nebudou využívat jako spojnici mezi náměstím a kostelem, ale jako obří odpočívadlo a hlediště, kde lze klábosit, popíjet a sledovat ruch kolem Berniniho kašny.
A Shelley? Žlutavý dům vpravo od Španělských schodů se dnes jmenuje Keats-Shelley House a není to jen proto, že už od 18. stol. byla tato část Říma oblíbeným místem anglických návštěvníků. Pravý důvod osvětluje pamětní deska v italštině a angličtině na boku domu nad schody: „V tomto domě zemřel 23. února 1821 ve věku 25 let mladý anglický básník John Keats.“ Dnes je zde muzeum zahrnující i Keatsův úmrtní pokoj, v němž básník trpící tuberkulózou strávil poslední tři měsíce svého života. Expozice se věnuje nejen dílu Keatse, ale také jeho básnického druha, dalšího z anglických romantických básníků, jimž učaroval Řím, Percyho Bysshe Shelleyho. I ten zemřel předčasně, ani ne půldruhého roku po Keatsovi, když se utopil v moři u toskánského pobřeží. Oba básníci se pak sešli na protestantském hřbitově v Římě, kde jsou pochováni. Shelley sice nebydlel na Španělském náměstí, ale v nepříliš vzdálené Via del Corso a pak v ještě bližší Via Sistina. V Římě napsal, inspirován Keatsovou smrtí, elegii Adonis a dokončil tam také báseň Odpoutaný Prométheus. Ale v souvislosti se Španělským náměstím a anglickými romantiky nesmíme zapomenout ani na vůbec nejslavnějšího z nich, lorda Byrona. Ani on nemohl Řím minout, i jeho knihy a také italské studie o jeho díle najdeme mezi osmi tisíci svazky, jež vlastní knihovna v Keats-Shelley House. V Římě pobýval roku 1817 a bydlel – kde jinde, než na Španělském náměstí, v domě č. 68.
Snad ještě snadnější než v případě náměstí je hledání té nejřímštější kašny. Fontana di Trevi mezi Via del Corso a Quirinalem, kde ve stejnojmenném paláci sídlí italský prezident, není jen největší římskou kašnou vůbec, ale také dalším z míst, jež nevynechá snad jediný návštěvník města. Vodu do těchto míst přiváděl už antický vodovod Aqua Virgo, v renesanci obnovený jako Acqua Vergine a zakončený zde jednou z terminálních kašen. O její přestavbě do monumentálnější podoby se uvažovalo už v 1. pol. 17. stol., nakonec ale vznikla až o 100 let později. Architekt Niccolò Salvi, který na ní začal pracovat v roce 1732, ji umístil k zadní stěně paláce vévodů z Poli. Po jeho smrti roku 1751 dílo dokončil jeho přítel Pietro Bracci, který je také autorem ústřední sochy Neptuna (někdy považovaného též za Ókeana), jedoucího na voze taženém mořskými koníky.
Důvodem proslulosti fontány Trevi dnes už není ani tak svého času legendární scéna noční koupele Anity Ekbergové pod dohledem Marcella Mastroianniho ve Felliniho filmu Sladký život, jako zdejší pověra, že každý, kdo do fontány vhodí minci, se do Říma vrátí. Postupně se rozšířila do podoby „splním ti, co si v té chvíli přeješ“, případně „najdeš pravou lásku“, a začala slušně vydělávat. Částka, kterou do kašny turisté ročně naházejí, přesahuje v posledních letech milion eur. Zatím slouží dobrým účelům – jednou týdně sbírané mince dostává dobročinná organizace římské diecéze Caritas a financuje z nich své různé projekty. Dohoda s římskou radnicí ale platí jen do konce roku 2017 a zatím není jasné, co bude dál. Nedlouho před pádem minulého starosty Ignazia Marina dala radnice najevo, že by chtěla mince z fontány Trevi pro sebe, resp. pro obnovu římských památek, jak už využívá peníze sesbírané z jiných kašen ve městě. Ve světle korupčních skandálů a aféry označované jako Mafia Capitale, která vypukla v roce 2014, tomu nikdo moc nevěří. Letos v červnu zvolená nová starostka Virginia Raggiová, vůbec první žena v čele římské radnice v historii, tak má o jeden problém víc, který musí vyřešit.
Vyjdeme-li po Španělských schodech nahoru ke kostelu Nejsvětější Trojice a dáme se doprava, dovede nás Via Sistina na další známé římské náměstí Piazza Barberini. Kromě toho, že se nad ním tyčí stejnojmenný palác s obrazárnou, jemuž je věnován samostatný článek, oplývá náměstí dokonce dvěma kašnami, v obou případech od slovutného Giana Lorenza Berniniho. Nepřehlédnutelná je Tritónova kašna uprostřed rozlehlého, mírně do kopce se zdvihajícího náměstí, zatímco malá Včelí kašna na začátku Via Vittorio Veneto se snadno mine bez povšimnutí. Na obou kašnách nechybějí tři včely, erbovní zvířata Barberiniů, nenechávající nikoho na pochybách, že kašny nechal vytvořit papež Urban VIII. neboli Maffeo Barberini.
Když budeme z dolní části náměstí pokračovat v původním směru dále vzhůru na Quirinal, půjdeme ulicí Via delle Quattro Fontane, jež má v názvu rovnou čtyři kašny. Dojdeme k nim hned na první křižovatce s Via del Quirinale a Via XX Settembre – jsou totiž vytvořeny proti sobě na všech čtyřech nárožích. Každou zdobí jedna ležící postava, o jejich identitě ale není zcela jasno. Podle jedné z verzí to jsou Tibera (v latině i italštině je jméno řeky mužského rodu, proto se personifikuje v podobě muže), Arno, Diana a Juno. Hned vedle jedné z kašen stojí malý kostel, který by neměl uniknout pozornosti milovníků umění. San Carlo alle Quattro Fontane řečený San Carlino je prvním, ale zároveň už mistrovským, ba geniálním dílem Francesca Borrominiho v Římě. Hra tvarů, kterou zde Borromini rozehrál a v níž jako by chyběla rovná linie, budí právem obdiv i tři a půl století po autorově smrti.
Sbírku náměstí s kašnami v této části Říma si můžeme dokompletovat nedaleko hlavního nádraží u Diokleciánových lázní, kde se rozkládá velká Piazza della Repubblica. Půlkruh domů v jihozápadní polovině náměstí i jeho původní, dodnes hojně používané jméno Piazza dellʼEsedra jasně svědčí o dávné minulosti tohoto místa, jež v antice bylo součástí lázeňského komplexu. Fontána Najád uprostřed kruhového objezdu patří k těm mladším, vznikla až na přelomu 19. a 20. stol.
Úplně jiný svět menších náměstíček jen s minimálním automobilovým provozem čeká na návštěvníky Říma v oblasti mezi třídou Corso Vittorio Emanuele II a Tiberou. Připomeňme si alespoň tři z nich. Ve čtvrti SantʼAngelo se vyplatí trefit na náměstíčko jako dlaň, které leží hned vedle někdejšího římského ghetta a jmenuje se Piazza Mattei. Stojí na něm jedno z nejpovedenějších manýristických děl v celém městě, Želví kašna (Fontana delle Tartarughe). Původně měla být právě v ghettu na Piazza Giudea, ale Muzio Mattei z významné římské šlechtické rodiny bankéřů a politiků, která vlastnila u Piazza Mattei několik domů, trval na tom, že nová kašna musí být právě tam. Nakonec toho dosáhl slibem, že na své náklady nechá náměstí vydláždit a bude také udržovat kašnu. Navrhl ji Giacomo della Porta a v letech 1581–1588 vytvořil florentský sochař Taddeo Landini. Pro Řím netypicky použil různě barevné mramory – bigio antico pro horní nádrž, pavonazzetto pro sloupek a africano pro mušle – a kašnu vyzdobil bronzovými sochami čtyř mladíků a také čtyřmi delfíny. Želvy lezoucí přes okraj horní nádrže, které daly kašně jméno, ale v původní podobě nefigurovaly. Byly doplněny až při její opravě v letech 1658–1659 a připisují se buď Berninimu, nebo Sacchimu.
V sousední čtvrti Regola je náměstí se snad nejpodivnějšími kašnami v celém městě. Po stranách až překvapivě velké Piazza Farnese, před stejnojmenným palácem označovaným za „krále římských paláců 16. stol.“, na němž postupně pracovali Antonio da Sangallo mladší, Michelangelo a Giacomo della Porta, stojí dvě identické kašny vytvořené z obrovských žulových van nalezených v Caracallových lázních.
Jen pár kroků odtud je náměstí Campo deʼFiori s pohnutou historií a požitkářskou současností. Minulost připomíná od roku 1900 bronzová socha filozofa a teologa Giordana Bruna, kterého zde inkvizice upálila 7. února 1600. V papežském Římě totiž sloužilo Campo deʼFiori jako městské popraviště a šibenice tu stála až do roku 1798. V polovině 19. stol. bylo náměstí zvětšeno a od roku 1869 se na něm konal každodenní zeleninový a rybí trh. O 20 let později byla zdejší starodávná kašna sloužící původně jako napajedlo pro dobytek nahrazena kopií. Umístěna je excentricky u jihozápadního konce náměstí a dnes ji hojně využívají prodejci řezaných květin. Trh totiž existuje na Campo deʼFiori pořád, i když ryby z něj už zmizely úplně a zeleniny stejně jako květin ubylo. Dnes je to hlavně lákadlo pro turisty, kterým se tu nabízejí typické italské produkty – nejrůznější těstoviny a omáčky na ně, koření, octy, výrobky s lanýži, sušené houby nebo limoncello. Když trh odpoledne skončí, ovládnou náměstí zahrádky okolních restaurací a davy turistů i římské mládeže, kteří se tu baví pozdě do noci. I to zde má dlouhou tradici. Na začátku 16. stol. byl velmi populární zdejší hostinec U krávy, který vlastnila Vannozza dei Cattanei, proslulá milenka kardinála Rodriga Borgii, pozdějšího papeže Alexandra VI., a matka čtyř jeho dětí včetně slavných Cesareho a Lucrezie. Inu, věčné město.
Další články z vydání o Římu naleznete zde