Na jihovýchodním okraji Třeboňské pánve, kde rozlehlá rovina přechází v osamocené kopce, kterým se v kraji říkalo chlumy, leží svérázný kraj hlubokých lesů, velkých rybníků, malých vesnic a mnoha samot. Největší ze zdejších obcí je Chlum u Třeboně. Na státní hranici s Rakouskem je co by kamenem dohodil.

Široko daleko nejvýznamnějším mocenským centrem zalesněného pomezí byl ve středověku majestátní hrad Landštejn, který po polovině 13. stol. získali od krále Vítkovci. Nejvýznamnějším z nich byl Vilém z Landštejna, kterému za vlády Lucemburků patřila nejen Třeboň a Bystřice, ale i ves Lutová, považovaná za jednu z nejstarších obcí na celém Třeboňsku. V roce 1349 nechal Vilém na kopci nad Lutovou postavit gotický kostel a faru, a tím se tato vesnice stala až do poloviny 18. stol. nejvýznamnějších duchovním centrem kraje. Zřejmě rovněž péčí Viléma z Landštejna byly kolem roku 1350 vybudovány i dva dnes už zaniklé rybníky, Záhřebský a Vojířovský. V místech současného Chlumu stála tenkrát jen nevelká tvrz.

Vláda Vítkovců na Landštejně skončila nešťastným jihočeským „bojem růží“ (stříbrná růže Viléma z Landštejna a zlatá růže Jindřicha z Hradce) o obchodní vitorazskou stezku. Rozepře měl nakonec rozhodnout osobní souboj představitelů obou rodových větví. A také rozhodl. Vilém z Landštejna utrpěl od Jindřicha z Hradce smrtelný zásah, po kterém záhy zemřel. Stalo se to roku 1381 a hrad zůstal bez dědiců. Jako odúmrť připadl králi Václavu IV., který ho ještě téhož roku přenechal jednomu ze svých dvořanů, Konrádovi Krajíři z Krajku. Krajířové byli původem rakouský rod z Kraňska, dnešního Slovinska, a na Landštejně zůstali několik staletí. Za tu dobu vytvořili na svém hradu a v nedaleké Bystřici významné šlechtické dominium pozdního středověku. O chlumské pomezí ale nejevili zájem a nakonec je prodali třeboňským Rožmberkům. I pod jejich správou zůstávaly zdejší bažinaté lesy opomíjeny, jen na jednom z „chlumů“ se začalo těžit železo.

Zapomenutý kraj probudil k životu až Wolfgang Krajíř z Bystřice, pozoruhodná osobnost 16. stol., který se rozhodl spolu se svým strýcem Konrádem z Landštejna vybudovat v okolí Lutové rybniční soustavu podobnou té, jakou stavěli Rožmberkové na Třeboňsku. Proto požádal Konrád Krajíř třeboňského Petra Rožmberka o přenechání chlumského pomezí, a ten mu roku 1508 vyhověl. Nastalo jedno z nejšťastnějších období v historii tohoto kraje. Krajířové za necelých 70 let, kdy jim panství patřilo, obdařili toto české pomezí rybníky, odvodňovacími strouhami, cestami a hospodářskými dvory. Bylo to bohatství, které využíváme dodnes. Konrád z Landštejna se nových rybníků nedožil, veškerá zodpovědnost padla na jeho synovce Wolfganga a samozřejmě i na jeho stavitele rybníků, třetího nejvýznamnějšího rybníkáře jižních Čech, Mikuláše Rutharda z Malešic. Ten, po vzoru svého učitele Štěpánka Netolického, budoval rozlehlé, mělké, vzájemně propojené rybníky, jejichž rozloha nás stále udivuje. Ty první zakládal už v letech 1520–1529 na západ od Lutové. Jejich základem byla hráz dlouhá 2600 m, jedna z nejdelších v Čechách. V bažinách pod ní se rozlily veliké rybníky s názvy Jezero, Podsedek, Hospodář a řada dalších. Navzájem je dělí jen nízké, přímé hráze.

Ruthardovo řešení této rybniční soustavy bylo dalším jihočeským unikátem. Nespojovala je žádná napodobenina Zlaté stoky s bočními náhony, ale byla to obrovská přírodní kaskáda vodních nádrží v lehce ukloněné krajině, kde se přebytečná voda přelévala z nejvýše položeného rybníka do nižšího a tak dále.

Dalšímu budování rybníků v okolí Lutové bránila říčka Hostice, známá dnes jako Koštěnický potok, která byla po staletí zvykovou hranicí mezi Čechami a Rakouskem. Po roce 1540, kdy byl jedním z nejvlivnějších šlechticů na dvoře Ferdinanda I., českého krále a rakouského vévody, usiloval Wolfgang Krajíř o to, aby pohraniční říčku Hostici i s jejím širokým okolím získal do svého panství a mohl manipulovat s jejími vodami. Panovníkem ustavená komise nakonec posunutí státní hranice schválila a vyměřila její průběh, i když ne tak, jak by si Krajíř přál. Čechám připadlo území dnešního Chlumu, Hamru, Klikova, Nové Vsi a Staňkova, asi pět kilometrů za hranicí zůstala obec Líčov (Litschau), kterou dostal Krajíř od panovníka aspoň do zástavy a mohl na celém panství hospodařit. Protokol o tomto novém vymezení státní hranice platné dodnes byl podepsán na Krajířově sídelním zámku v Nové Bystřici roku 1549.

Rybníkář Ruthard přeložil dolní tok Hostice více k jihu a zaústil ji do Lužnice asi o 2,5 km níže, proti proudu. Ve starém korytě Hostice pak založil rybníky Nové Jezero, Nový Hospodář a Nový Kanclíř, nejjižnější z levobřežní…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Třeboňsko