Jestli existuje jedna čtvrť, bez jejíž návštěvy žádný turista z Paříže neodjede, je jí Montmartre v 18. obvodě. Kopeček, na kterém je i nejvyšší místo Paříže, láká davy ve dne i v noci a v každém ročním období.
Těžko říci, co je tou hlavní pohnutkou k návštěvě. Každý zde hledá obraz právě té své představy Montmartru. Od frivolně pikantní atmosféry hříšné zábavy na bulváru Clichy přes uličky a náměstíčka, jimiž procházejí stíny velkých umělců, až po všeobjímající lásku tryskající z každé kopulky a obloučku baziliky Sacré-Cœur, Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Cesta z pekla do nebe během pár desítek minut.
Bulvár Clichy mezi náměstími Pigalle a Blanche vypadá přes den docela nevinně, zvlášť pokud nijak pečlivě nezkoumáte okolní výlohy. S příchodem tmy se ale rozzáří pestrobarevnými neony a vývěsními štíty lákajícími do sexshopů, na live show a revue, ale také do hotýlků, směnáren, karaoke barů i normálních bister. Mezi tím vším najdete obchody se suvenýry (nejen erotickými), malé krámky s potravinami, které jsou zásadně označeny jako „supermarket“, skutečný supermarket v našem smyslu a také Muzeum erotiky. Lascivní podniky, jejichž hodnocení na různých cestovatelských portálech dosahuje zpravidla jedné hvězdičky z pěti (méně udělit nelze), mají taky své nadháněče, vesměs stejně jako uvnitř pracující dívky původu nefrancouzského. Abych se zbavil další speciální a naprosto skvělé nabídky nezapomenutelných zážitků, odpověděl jsem jednomu náboráři pravdivě na otázku, odkud jsem. Netušil jsem, že se vzápětí dozvím, že on je z Bulharska, a budu muset čelit druhému kolu vábení tentokrát pod praporem slovanské vzájemnosti. Odolal jsem i balkánským sirénám, a tak jsem bez úhony došel až na náměstí Blanche. Teprve tady, na rohu s rue Lepic, stojí podnik úplně jiné kategorie – se světoznámou miniaturou červeného větrného mlýnu a nápisem Moulin Rouge. Kabaret, který vloni 6. října oslavil 125. narozeniny a světu dal francouzský kankán, je nejmladším ze tří původních pařížských podniků tohoto typu, pro něž později proslulí, ale v dané chvíli nepříliš zámožní malíři včetně těch z Montmartru malovali v 19. stol. plakáty, často jenom za jídlo a absint. Všechny tři existují dodnes, ale Lapin Agile je zaměřený hlavně na hudbu, ve Folies-Bergère inscenují muzikály, a tak je z původní trojky „Červený mlýn“ jediný, který stále uvádí výpravnou hudebně-taneční show s osmdesátičlenným souborem, jehož 60 tanečnic oslňuje kostýmy založenými na perech, falešných drahokamech a flitrech, ale občas trochu šetřícími na látce. Ne, že by to zásadně vadilo, jsou úsporná opatření, která lze přijmout s velkým pochopením.
Pojďme ale už vzhůru na butte Montmartre, pahorek s podivným jménem, které znamená Mučedníkův kopec. On to původně byl Mons Martis, Martův pahorek, neboť tu kdysi stál chrám zasvěcený římskému bohu války. Když pak vznikla legenda o sv. Divišovi, prvním pařížském biskupovi, který byl na pahorku sťat se svými společníky Eleutheriem a Rusticem kolem roku 250 za Deciova pronásledování křesťanů, nemuselo se jméno…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Paříž