1 2015 Paříž

Pokud sem přijedete ve správný den, získáte pár kroků od výstupu z metra pocit, že jste se ocitli uprostřed exotického tržiště kdesi v Africe. Stačí dalších pár kroků a stojíte, bez ohledu na den, před nepsaným manifestem gotiky. A znovu pár kroků a přichází na řadu smutný pohled dávno nemytých zrcadlových stěn a opršelého betonu svého času grandiózní stavby slavného architekta, kterou si poručili postavit stoupenci jiného Manifestu, aby ji po necelých dvaceti letech z finančních důvodů opustili. Časy se mění a Saint-Denis to ví víc než dobře…

Málokterá stavba v Paříži se tolik zmítala na vlnách dějin jako on, snad jen kostel sv. Máří Magdalény, známý nejvíce jako La Madeleine, mu může v tomhle konkurovat. Shodou okolností nechal obě stavby budovat týž král, Ludvík XV. A i v případě Panthéonu šlo původně o kostel…

Vincennes, jediná dochovaná středověká královská rezidence v celé Francii. La Défense, hypermoderní čtvrť mrakodrapů, vývěsní štít soudobé architektury. Oddělené celým městem a hlubokou brázdou šesti staletí, přece je něco spojuje – první linka pařížského metra…

Jsou hravé a roztomilé. Trochu rozverné a marnotratné. Koketní a svůdné. Rafinovaně prosté a prostě rafinované. Aby nevznikl dojem, že vyprávím o tanečnicích z pařížského kabaretu, musím ještě doplnit: Mají svou patinu. Střídají lesk velkého světa a slavných jmen s omšelostí a nostalgií, mají blíž k dobám, kdy měl svět ještě čas, než k zběsilému tempu vládnoucímu všude kolem nich. Staré pařížské nákupní pasáže…

Jestli existuje jedna čtvrť, bez jejíž návštěvy žádný turista z Paříže neodjede, je jí Montmartre v 18. obvodě. Kopeček, na kterém je i nejvyšší místo Paříže, láká davy ve dne i v noci a v každém ročním období…

„Ludvík Veliký vytvořil tuto budovu roku 1675 ze své královské štědrosti pro své vojáky a s vyhlídkou přicházejících časů.“ Latinský nápis tohoto znění nad severním hlavním vchodem do pařížské Invalidovny připomíná její vznik. Nejslavnější místo celého areálu leží na opačné straně a je díky své zlatě zářící kopuli nepřehlédnutelné v panoramatu celého města – Eglise du Dôme des Invalides je místem posledního odpočinku Napoleona Bonaparta…

Na levém břehu Seiny, téměř naproti Louvru, se ve vodách řeky zrcadlí nápadná podlouhlá budova s velkými prosklenými okny v průčelích – od roku 1986 sídlo nového muzea francouzského umění 19. století, které je dnes jednou z takřka „povinných“ položek v programu většiny návštěvníků Paříže…

Paříž má na pět stovek veřejných zahrad a parků, od rozlehlých lesoparků na okrajích města přes elegantní palácové zahrady až po maličké parčíky uprostřed větších náměstí. K výslednému dojmu hodně zelené metropole přispívají i stromy na chodnících. Z celkového počtu téměř půl milionu pařížských stromů tvoří nejčastěji platany, ale také lípy a další druhy rostoucí na bulvárech, třídách i „běžných“ ulicích asi pětinu…

Na světě snad není člověka, jehož oči by se po zaslechnutí slova Paříž alespoň trochu nezasnily. Stačí ho zmínit a každý si představí mosty přes Seinu, malé obchůdky s uměním, skvělé restaurace. A hlavně lidi – kulturní a elegantní Pařížany. Co na tom, že jsou trošku arogantní. Vždyť mají být nač hrdí, když se říká „vidět Paříž a zemřít…“

V Paříži je 143 muzeí se stálými expozicemi, 80 institucí pořádajících pouze krátkodobé výstavy a asi tisícovka uměleckých galerií. Najít mezi nimi absolutní jedničku není ale nijak obtížné. K jejímu označení nám stačí jediné slovo: Louvre…

Už klasici nás naučili, že nejlepší je, když je člověk přímo odněkud. Rozšíříme-li tuto myšlenku i na Paříž, ocitneme se rázem na ostrově uprostřed Seiny. Jejím rodištěm je Île de la Cité s okolními říčními břehy…

Některá slova prchají před nepopsaným listem papíru, jako by se bála, že na něm navždy ulpí. Jiná se na něj samovolně hrnou v exhibicionistické touze po zvěčnění. V poťouchlém obrazu, který odráží zakřivené zrcadlo v obludáriu naší mysli, stává se město papírem a my jeho slovy. Bojíme se, aby nás Paříž nepohltila, neušpinila, nevysála, a přitom toužíme být jí obklopeni, proniknout do ní a nechat se v ní rozpustit. Máme strach pátrat po přeludu, abychom se jím sami nestali, a přece se pořád znovu o zachycení onoho přeludu pokoušíme…