„Ludvík Veliký vytvořil tuto budovu roku 1675 ze své královské štědrosti pro své vojáky a s vyhlídkou přicházejících časů.“ Latinský nápis tohoto znění nad severním hlavním vchodem do pařížské Invalidovny připomíná její vznik. Nejslavnější místo celého areálu leží na opačné straně a je díky své zlatě zářící kopuli nepřehlédnutelné v panoramatu celého města – Eglise du Dôme des Invalides je místem posledního odpočinku Napoleona Bonaparta.
Osudy válečných vysloužilců bývaly neveselé. Když je armáda propustila, nikdo se o ně dál nestaral. Někteří skončili jako žebráci, jiní jako lapkové a zlodějíčci, další byli odkázáni na milosrdenství klášterů, kam někdy vstupovali jako laici. Teprve během 16. a hlavně v 17. stol. se začali panovníci alespoň trochu zajímat o jejich další život. Ve Francii se stalo rozhodujícím mezníkem v osudech veteránů vybudování rozlehlého komplexu, který dostal název Hôtel des Invalides, Invalidovna.
Na ploše 15 ha a s více než 25 km chodeb vzniklo tak trochu město ve městě, které mělo své vlastní úředníky, kněze a v jehož čele stál guvernér. Byly tam obytné trakty, nemocnice, řemeslnické dílny i kostel. Ten byl původně naplánovaný jen v podobě vojensky prosté jednolodní stavby bez ozdob, která příliš neodpovídala vkusu Ludvíka XIV. Navíc bylo potřeba vyřešit choulostivý problém dvorské etikety – při oficiálních akcích nemohl král vcházet stejným vchodem jako vysloužilci. Hlavní architekt Ludvíka XIV. Jules Hardouin-Mansart, který byl v této fázi k projektu přizván, to vyřešil přistavěním královské kaple, i když v daném případě je to vzhledem k její velikosti a celkově monumentálnímu pojetí označení lehce zavádějící. Stejně zavádějícím názvem se jí říká – nejčastěji se dnes mluví o „dómu invalidů“, což vzniklo ze zvukové podobnosti francouzského slova dôme (kopule) s „dómem“ v některých jiných jazycích včetně češtiny. Právě obří, zlatě zdobená kopule tohoto „kopulového kostela invalidů“ se postupně stala jedním z poznávacích znamení Paříže. S výškou 110 m byl kostel také nadlouho nejvyšší stavbou ve městě. Na komplexu Invalidovny je cenné i to, že zůstal dodnes prakticky nezměněný. Společně se zámkem ve Versailles tvoří Invalidovna dvojici nejvýznamnějších stavebních památek z éry krále Slunce.
Za více než 300 let své existence byla a je Invalidovna lecčím: kasárnami (část objektů je dodnes vyhrazena péči o veterány a asi stovka jich tam trvale žije), nemocnicí, sídlem úřadů, ale také národním památníkem, pohřebištěm, kultovním místem a v neposlední řadě muzeem. Do jejích osudů výrazně zasáhl Napoleon Bonaparte. Kostel i s královskou kaplí vcelku úspěšně přežil Francouzskou revoluci jako „chrám Marta a válečných ctností“ a na celou Invalidovnu se začalo pohlížet jako na určitý panteon vojenské slávy Francie. V chrámu byly také umístěny vlajky ukořistěné nepřátelům, jež do revoluce visely v katedrále Notre-Dame. (Když se v březnu 1814 blížila vojska protinapoleonské koalice k Paříži, nechal polní maršál Sérurier 1417 těchto vlajek spálit na nádvoří Invalidovny, aby nepadly do rukou nepřátel. V tradici se ale pokračovalo i po pádu Napoleona a vlajky ukořistěné francouzskými armádami během 19. stol. visí dodnes pod klenbou vojenského kostela…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Paříž