Pokud sem přijedete ve správný den, získáte pár kroků od výstupu z metra pocit, že jste se ocitli uprostřed exotického tržiště kdesi v Africe. Stačí dalších pár kroků a stojíte, bez ohledu na den, před nepsaným manifestem gotiky. A znovu pár kroků a přichází na řadu smutný pohled dávno nemytých zrcadlových stěn a opršelého betonu svého času grandiózní stavby slavného architekta, kterou si poručili postavit stoupenci jiného Manifestu, aby ji po necelých dvaceti letech z finančních důvodů opustili. Časy se mění a Saint-Denis to ví víc než dobře.

Je pátek dopoledne. Přežil jsem cestu třináctou linkou metra, při níž jsem si vzpomněl i na ty věty z povídky Š+G Moje jízda tramvají, o kterých jsem si myslel, že jsem je už dávno zapomněl. Vystupuji na povrch, rozhlížím se a rozpomínám, jak to tu vypadalo před čtyřiadvaceti lety, když jsem tu byl poprvé. Tehdy nové betonové obytné bloky vypadají dnes skoro na rozsypání, na odvážnou esovitou linku průčelí hotelu ze známého řetězce si vzpomínám, určitě ale ne v téhle unavené podobě. Maličké krámky s nezřetelným sortimentem, ještě menší jídelničky s jedním stolkem venku na chodníku, nějak to všechno připomíná kraje daleko vzdálenější než je devět kilometrů na jih odtud ležící centrum Paříže. Kdybyste ale jeli do Saint-Denis nikoli metrem, nýbrž příměstským vlakem RER, a mířili na Stade de France, francouzský národní stadion pro skoro 80 000 diváků, který využívají národní týmy fotbalistů i ragbistů stejně jako mezinárodní hvězdy rocku a popu, získali byste obrázek docela odlišný. Saint-Denis, stotisícové severní předměstí Paříže, má hodně tváří.

Ale já přijel záměrně přímo do centra, protože odtud je nejblíže k místům, která chci vidět. A tak iluze exotiky pokračuje. Po nějakých 250 m přicházím na rozlehlé náměstí Place Jean Jaurès. Naproti stojí radnice a za ní bazilika. Dojde na ni, ale za chvilku. Teď vstřebávám dojmy z náměstí. Jako každý pátek (a také úterý a neděli) se tu koná marché de Saint-Denis. Trh. Se vším, co můžete potřebovat. Samozřejmě, že tu koupíte ovoce a zeleninu, ale také batohy, kabelky, nádobí, trička, dětské oblečení, zapalovače, čistá cédéčka, baterie, papírové kapesníky, podprsenky, státní vlajky, dámské šaty, látky, ubrusy, hračky, levné voňavky a další kosmetiku, povlečení, krajkové deštníčky, to jen tak namátkou, co jsem stačil zachytit, když jsem se snažil ztratit v davu před rozezlenými pohledy a gesty jednoho stánkaře, kterému se vůbec nelíbilo, že by se snad mohl ocitnout na fotografii.

Stánky pokračují i v ulici mírně se svažující ke klasické a nezaměnitelné budově tržnice. Ta je vyhrazena potravinám všeho druhu. Na první pohled je zjevné, že tady prodává šlechta mezi trhovci. Sedmero prodejců ryb a darů moře, sedmero uzenářů, šest řezníků, z toho jeden koňský, ovoce a zelenina z celého světa, koření, vše, na co si vzpomenete. Velikost prodejních pultů předčí kdekterý kamenný obchod. Nevypadá to, že by zdejší zákaznictvo jezdilo příliš často do nákupních center. Tady se nakupuje na trhu!

Nemůže být většího kontrastu – hned vedle trhu stojí bazilika Saint-Denis, stavba obtěžkaná historií, pohřebiště francouzských králů a místo, kde spatřila světlo světa gotika. Bylo by logické, aby se v okolních ulicích tísnily výletní autobusy a jedna turistická skupina střídala druhou. Leč není tomu tak. Poklidnou atmosféru rozvíří občas žactvo některé z tříd, jež sem míří za výukou, ale jinak je to místo skoro utajené, přestože patří k tomu…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Paříž