Šamanismus hrál na Korejském poloostrově velkou roli od nejstarších dob a udržel si ji až do začátku 20. stol. Pak se zdálo, že jej příchod moderní doby odsune na vedlejší kolej. Vše se ale vyvíjelo jinak. Právě na konci 20. stol., kdy se Jižní Korea postupně proměnila v jednu z průmyslově nejvyspělejších zemí světa, nabraly nový dech i šamanky mudang.
Vláda jejich existenci sice vždy tolerovala, ale veřejně se o nich téměř nemluvilo – nebo nanejvýš jako o přežívajících pověrách z dávných dob. S narůstajícím národním sebevědomím se ale Korejci začínají k šamanismu otevřeně hlásit a občas se stane, že pro zajištění obchodních úspěchů organizují šamanský obřadný tanec kut i různí vážení podnikatelé. Postupně se tak šamanské obřady stávají součástí oficiálních kulturních tradic, jimiž se Korejci mohou pochlubit před cizinci.
Na Západě oblíbené slovo „šaman“ pochází ze Sibiře, ale sami Korejci ho samozřejmě neužívají. Korejský šamanismus má sice se sibiřským styčné body (např. představu, že jsme zde byli již před narozením a zůstaneme součástí přírody i po smrti nebo že hranice mezi hmotným a duchovním světem nejsou ostré), ale v mnohém se od něj liší. Na rozdíl od Sibiře je Korea v novější době (přinejmenším od éry Korjo) doménou ženských šamanek mudang. Mužští šamani (paksu) sice existují také, ale je jich mnohem méně a často jde o muže se zženštilými rysy, kteří se při obřadech oblékají a líčí jako ženy.
Stejně jako na Sibiři, ani v Koreji se žena nestane šamankou dobrovolně – buď své poslání zdědí po matce, nebo si ji duchové a božstva vyberou. To se projeví iniciační nemocí (někdy se mluví o „posedlosti“), která se vždy objeví náhle a nečekaně. Právě takových mudang je dnes v Koreji většina. Svých schopností dokážou využít ve prospěch druhých lidí a pro mnoho Korejců představují i dnes poslední naději, když je potká nějaké velké neštěstí. Společenské postavení šamanek však navzdory tomu vždy bylo a i nyní je velmi nízké. Na druhé straně ale výdělky některých mudang rozhodně nejsou malé.
Po celé Koreji jsou rozesety desetitisíce šamanských svatyní, ale zahraniční turisté tam zavítají jen zřídka. Nacházejí se často na odlehlých místech v horách, nejsou nijak výrazně označeny a jejich domácí návštěvníci ani samotné mudang o návštěvy cizinců rozhodně nestojí. Nejdůležitější svatyni Kuksadang (Národní svatyně), která se měla stát ochránkyní města a celého národa, založil na počátku 15. stol. I Song-gje, zakladatel dynastie Čoson, na hoře Namsan v Soulu. Stála tam až do roku 1925, kdy ji za okupace zbořili Japonci a postavili na jejím místě šintoistickou svatyni na počest bohyně Slunce a císaře Meidžiho. Korejci si však hned v témže roce potají vybudovali novou Národní svatyni na svazích hory Inwangsan na severozápadním okraji Soulu, kde stojí dodnes. A na hoře Namsan byla později po válce postavena televizní věž.
Působení mudang je neoddělitelně spjaté s rituálním tancem kut…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Jižní Korea