Už klasici nás naučili, že nejlepší je, když je člověk přímo odněkud. Rozšíříme-li tuto myšlenku i na Paříž, ocitneme se rázem na ostrově uprostřed Seiny. Jejím rodištěm je Île de la Cité s okolními říčními břehy.
Archeologie s oblibou přepisuje dějiny. Donedávna platilo, že nejstarší známé stopy lidského osídlení na území Paříže pocházejí ze čtvrti Bercy v 12. obvodu, na pravém břehu Seiny nedaleko Vincenneského lesíka. Byly nalezeny relativně nedávno, v roce 1991, a sahaly do 5. tisíciletí př. n. l. Ale pak se začalo cosi stavět v opačném, jihozápadním koutu Paříže na levém břehu řeky v 15. obvodu – a během roku 2008 tam archeologové našli množství nálezů včetně lidské čelisti a stehenní kosti, které posunuly lidskou přítomnost u pařížského úseku Seiny dokonce až do mezolitu, kamsi k hranici 9000 let př. n. l.
Hovoříme-li však o městě, nezajímají nás lovci a sběrači, pátráme po prvním trvalém osídlení – a to nás přivádí k ostrovům v Seině. Dnes jsou už jen dva, Île de la Cité a Île Saint-Louis v srdci města (uzoučký dlouhý Île aux Cygnes na západě je umělý, z roku 1827). Na první z nich se tradičně umísťuje Lutécie či Lukotesia, osada keltských Parisiů, kmene původem odkudsi z Porýní, který se zde usadil v polovině 3. stol. př. n. l. Někteří historikové připouštějí, že mohla stát i na jednom z dalších, dnes již zaplavených ostrovů, neboť hmatatelné důkazy chybějí. Naším hlavním zdrojem informací o první Paříži jsou Zápisky o válce galské Gaia Julia Caesara. V nich se dočteme, že vojevůdce Labienus táhl „do Lutécie. To je město Parisiů a leží na ostrově řeky Sekvany.“ Dozvíme se, že „nad Lutécií je táhlý močál, který vylévá své vody do Sekvany a činí celý ten kraj velmi těžko přístupným“, a nakonec i to, že Parisiové, když se dozvědí o přicházejícím římském vojsku, „dají rozkaz Lutécii zapálit a strhnout její mosty. Sami odtáhnou od bažiny a usadí se na břehu Sekvany naproti Lutécii…“
Když Římané v roce 52 př. n. l. definitivně Galy, sjednocené pod velením Vercingetorixe, porazili, založili svou Lutécii (Lutetia Parisiorum). Její centrum bylo na levém břehu řeky v místech dnešní Latinské čtvrti (v jejím jménu ale nehledejme souvislosti s antikou, odkazuje na výlučné používání latiny na zdejších školách včetně univerzity Sorbonny ve středověku), ale zahrnovala i ostrov Cité. Tam stál mimo jiné Jupiterův chrám – a můžete hádat, kde to bylo? Lehká otázka: samozřejmě v místech, kde nyní stojí jeden z nejtypičtějších symbolů Paříže, katedrála Panny Marie neboli Notre-Dame de Paris. Obě stavby dělilo období, v němž toto místo patřilo raně křesťanské bazilice, následně několikrát přestavované, upravované či dokonce z větší části nově budované do podoby katedrály sv. Štěpána (Saint-Etienne). Počátky této stavby byly spojeny s dynastií Merovejců, kteří si také jako první postavili na ostrově své sídlo – ještě o něm uslyšíme.
„Není pochyby, že Chrám Matky Boží v Paříži je ještě dnes velkolepá a nádherná stavba. Ale třebaže si i ve stáří uchovala svou krásu, těžko se ubránit povzdechu a rozhořčení nad tolikerým pustošením a mrzačením, jež této památné stavbě svorně připravili čas i lidé… Na tváři této stařičké královny našich katedrál je vedle každé vrásky také jizva.“ Nebýt Victora Huga a jeho románu Chrám Matky Boží v Paříži, v jehož třetí kapitole čteme uvedená slova, je docela dobře možné, že bychom se katedrálou v jejím dnešním stavu kochat nemohli. Ale vezměme to popořadě.
Katedrála je dítětem biskupa Maurice de Sully, který chtěl v centru středověké Paříže vystavět v právě nastupujícím novém gotickém slohu katedrálu hodnou hlavního města. Základní kámen byl položen v roce 1163 za účasti papeže Alexandra III., o 19 let později byl dokončen chór s apsidou a vysvěcen hlavní oltář, celá katedrála byla víceméně hotova v polovině 14. stol. Katedrála Notre-Dame je z architektonického pohledu v mnoha ohledech výjimečná. Ač zdaleka ne nejstarší, může se s klidným svědomím označit za prototyp gotické katedrály – poprvé zde v gotice vznikla stavba vzácně jednolitá a zároveň neobvykle monumentální…