Lucernské jezero se stalo bezprostředním svědkem zrodu švýcarské státnosti. Nějaký čas pak bylo i největší vodní plochou nově vzniklého státního celku, v hranicích dnešního Švýcarska se však se svou rozlohou 114 km2 řadí mezi největšími jezery až na čtvrté místo. Stále však zůstává jezerem „nejšvýcarštějším“, a pokud bychom mermomocí chtěli použít nějaké přirovnání, tak je jezero a hlavně hora Rigi nad ním pro Švýcary tak trochu tím, čím je pro nás Říp.
Lucernské jezero, německy Vierwaldstättersee, se rozlévá při rozhraní Alp a Švýcarské centrální plošiny, v místě křížení tektonických linií. Na jeho vzniku má hlavní zásluhu čtvrtohorní zalednění, tektonika však podmínila jeho složitý tvar. Jezero se vlastně skládá ze sedmi do určité míry samostatných jezer, která na sebe navazují tak, že celek při pohledu do mapy připomíná postavu s roztaženými pažemi. Lidové rčení to vysvětluje symbolicky – jezero prý vítá návštěvníky s otevřenou náručí.
S tím nutno souhlasit. Celá jezerní oblast je velkolepou a mnohotvárnou přírodní scénou předkládající příchozím neobyčejně štědrou nabídku poznávacích a sportovních aktivit. Navíc je „uživatelsky“ velice přívětivá, a to hlavně z hlediska dopravy. Ne snad, že by jinde ve Švýcarsku byl s dopravou problém, ale tady páteřní spojení obstarávají lodě a už jen samotná plavba s nimi může být silným zážitkem, obzvláště v úsecích, kde jezero nabývá charakteru severského fjordu.
Lodní dopravu tu má v gesci společnost se jménem pro našince téměř nevyslovitelným – Schifffahrtsgesellschaft des Vierwaldstättersees (SGV). Na linkových spojích využívá od podzimu do jara především motorová plavidla, v hlavní letní sezoně ale obsluhují často i pravidelné linky kolesové parníky. Pětice pečlivě restaurovaných veteránů z počátku 20. stol. je velkou chloubou společnosti – představují totiž největší jezerní flotilu kolesových parníků na světě.
Vlajkovou lodí celé flotily je parník Stadt Luzern. Díky svým vysokým stěžňům, mohutnému komínu a přečnívajícím palubám připomíná tak trochu mořské plavidlo. Dopravce si ho objednal roku 1926 v tehdy proslulých loděnicích bratří Sachsenbergových v německém městě Roßlau an der Elbe. Když byl o dva roky později spuštěn na jezero, už po dvou dnech ostrého provozu se ukázalo, že jeho stroj naprosto nevyhovuje požadavkům, jež na něj doprava ve zdejších podmínkách kladla. Parník musel být odstaven a řešila se zásadní otázka, kde sehnat v co nejkratší době podstatně výkonnější stroj, který by ale nevážil víc než ten původní. Řešení nabídla firma Sulzer z Winterthuru a rychle dodala na svou dobu velmi moderní tříválcový jednosměrný parní stroj, takže loď mohla být v roce 1929 uvedena do provozu podruhé a tentokrát už natrvalo. Pokud pojedete právě tímhle parníkem, můžete mít oprávněně zcela výjimečný pocit. Jeho stroj je dnes jediným svého druhu na celém světě, který je na kolesovém parníku ještě v provozu. Jedinou změnou oproti stavu z konce 20. let minulého století je to, že pod dvojicí originálních kotlů se už netopí uhlím, ale naftou. Vůbec není divu, že během plavby stojí na dolní palubě kolem zábradlí ohraničujícího otevřenou část strojovny neustále nějací cestující. Fascinovaně hledí na rytmické pohyby ojnic a klikové hřídele roztáčející obě kolesa. V kombinaci s proudem vody z lopatek, který nepřetržitě zvenčí zalévá prosklená dvířka na bocích lodi, se jim tu před očima zhmotňuje síla doprovázená řemeslnou dokonalostí doby, kdy stroje ještě neoplývaly umělou inteligencí, ale zato měly duši.
Hlavní doménou parníků jsou kulinární, okružní a vyhlídkové plavby. Už jen při listování jejich nabídkou se sbíhají sliny. Plavby se snídaní, obědem nebo brunchem patří k těm nejobyčejnějším. Ale co třeba taková Hacktätschli-Schiff čili „karbanátková loď“? (Jde o smažené placičky z různě ochuceného mletého masa, zde v lokální podobě z Ennetbürgenu v kantonu Nidwalden.) Vydat se můžete i na plavbu s kuchyní italskou, thajskou či mexickou, na podzim si vychutnat zvěřinové speciality, odpoledne lze strávit na lodi plné dortů, a protože jsme ve Švýcarsku, nesmějí chybět ani podzimní a zimní plavby s fondue a raclette. Na palubu ale nemusí lákat vždycky jenom jídlo. Oblíbené jsou i večerní plavby, při nichž na lodi vyhrává jazzová nebo dixielandová kapela – ale nebojte, tříchodová večeře je v ceně.
Na tom, že je Lucernské jezero chápáno jako určitý národní symbol, má podíl i hora Rigi, jež si díky své poloze v centru země, výrazné siluetě a velkému, více než kilometrovému převýšení vysloužila zřejmě již ve středověku latinskou přezdívku Regina Montium – Královna hor. Později proslula jako poutní místo, hojně navštěvované zejména v 18. stol., kdy ke kapli Panny Marie Sněžné na jejím úbočí přicházelo ročně až 25 000 věřících. Ve století následujícím pak na jejích…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Lucernské jezero