Uprostřed Švýcarska leží jezero s velmi členitým tvarem a hned několika jmény – říká se mu Lucernské, Čtyřkantonální či Vierwaldstättské. Obklopují ho hory a je u něj krásně, což ostatně není ve Švýcarsku nic výjimečného. Tady se však ke kráse krajiny přidává ještě rozměr historický. Jsme totiž u kolébky švýcarské státnosti…
Lucernské jezero se stalo bezprostředním svědkem zrodu švýcarské státnosti. Nějaký čas pak bylo i největší vodní plochou nově vzniklého státního celku, v hranicích dnešního Švýcarska se však se svou rozlohou 114 km2 řadí mezi největšími jezery až na čtvrté místo. Stále však zůstává jezerem „nejšvýcarštějším“, a pokud bychom mermomocí chtěli použít nějaké přirovnání, tak je pro Švýcary tak trochu tím, čím je pro nás Říp…
Lucern, hlavní město stejnojmenného kantonu, má polohu, kterou mu může většina jiných měst jenom závidět. A není to jenom kvůli její centralitě uprostřed Švýcarska a uprostřed Evropy. Na jedné straně modré jezero s bílými parníky, na druhé zubaté panorama rozložité „domácí“ hory Pilatus, na dosah ruky se zdají být vrcholy Urnerských Alp, k tomu bystře tekoucí řeka Reuss… Jen těžko se odtud zase odjíždí…
Pilatus a Rigi, dvě dominanty kraje, dvě hory, které na sebe hledí přes jezero na vzdálenost dvou desítek kilometrů. Obě přitom shlížejí i do Lucernu, pro který jsou odjakživa nepostradatelnými akcenty mnoha městských panoramat, kde k nim však místní obyvatelé zprvu zaujímali značně odlišný postoj. V dávných dobách pro ně byla Rigi ta „hodná“, k níž chodili bez obav a kterou povýšili na královnu hor, kdežto Pilatus v nich budil spíše obavy. Po dvě století – počínaje rokem 1370 – měli dokonce od svých radních zakázáno se k němu přibližovat…
Když poznáte, jak důmyslně řešený je švýcarský dopravní systém, potom vám přijde jaksi samozřejmé, že ve Švýcarsku mají i jedno z nejproslulejších evropských dopravních muzeí. A jako příznačné vám pak přijde umístění tohoto muzea v Lucernu. Ve městě samotném i v blízkém okolí totiž můžete vidět v provozu skoro všechny druhy dopravních prostředků, jichž švýcarská veřejná doprava využívá, a to včetně takových specialit, jakými jsou třeba lanovka s otáčivou kabinou nebo nejstrmější železnice světa. Chybí jen metro a tramvaje, které tady ale jezdily do roku 1961, kdy je definitivně nahradily trolejbusy…
Ve Švýcarsku jsou desítky velkých a významných turistických středisek, ale jen několik z nich přitahuje návštěvníky i z jiných kontinentů než z Evropy. Patří k nim také Engelberg neboli Andělská hora. Turistickou atrakcí číslo jedna je otáčivá lanovka Rotair na Klein Titlis, jeden z předvrcholků zaledněného dominujícího Titlisu. Stačí se však rozhlédnout, nadýchat se atmosféry místa – a hned zjistíme, že důvodů k návštěvě je celá řada…
Když v mysli jistého šlechtice dozrálo rozhodnutí zasvětit zbytek svého života Všemohoucímu, zapřáhl volské spřežení a vydal se na cestu s tím, že zvířata povede Bůh a zastaví je v místě, které pro svého nového služebníka vybral. A tak se i stalo – zvířata padla vyčerpáním v odlehlém alpském údolí sevřeném věncem vysokých hor, kde potom Konrad s pomocí benediktinských mnichů založil klášter. S jeho budováním byl spokojen, okolní přírodou nadšen, pouze mu vadilo, že se místu začalo říkat Volská louka. Když jednou opět přemýšlel, jak by je lépe pojmenoval, zaslechl zpěv nábožné písně a pak si všiml, že nad klášterem se okolo jednoho z vrcholů vznášejí andělé. Náhle byl název na světě – Engelberg, česky Andělská hora…
Muzeum Sammlung Rosengart je domovem unikátní sbírky s více než 300 obrazy a sochami od 23 předních impresionistů i mistrů klasické moderny, od Cézanna přes Moneta až po Picassa, který byl rodinným přítelem Rosengartových. Do neoklasicistní budovy v empírovém stylu z roku 1924 na ulici Pilatusstrasse 10, se jimi přicházejí kochat tisíce turistů z celého světa…
„O střelci Tellovi se bude mluvit, dokud ty hory budou tady stát…“
Friedrich Schiller: Vilém Tell
V loňském roce oslavila firma Victorinox své 130. narozeniny. Možná, že její jméno někomu na první pohled nic neřekne, ale o jejích výrobcích slyšel snad každý. Stačí vyslovit čtyři slova: originální švýcarský armádní nůž…
Láká vás představa několika dnů strávených sice se všemi příjemnými vymoženostmi civilizace, ale zároveň bez jejích stinných stránek a rušivých vlivů? Uprostřed přírody, kde (skoro) nespatříte auto, ale s pohodlným zaopatřením nadosah? Pokud jste odpověděli dvakrát ano, vaše vysněné místo se jmenuje Stoos…
Kulturní a kongresové centrum (KKL), jedna z moderních dominant Lucernu, je nepřehlédnutelné, nápadité a působivé. Přitahuje nejenom byznysmeny, ale také milovníky architektury, výtvarného umění a zejména hudby…
Recepty mezinárodní, exotické či z kuchyně okolních sousedů, to vše v oblasti kolem Lucernského jezera hravě najdete na jídelníčku mnoha restaurací i bister. Kromě toho se tu ale podobně jako zvyky udržují i tradiční recepty, které jinde stěží ochutnáte. Při pokusu o vyslovení jejich názvů si možná zamotáte jazyk, což však bude vykoupeno prvním lahodným soustem…
Sluneční paprsky měkce pronikají okny nabílo natřeného domu se zelenými okenicemi, který se vyjímá na zeleném kopečku, uprostřed rozlehlého parku s vysokými statnými stromy. Jen pár metrů odtud se třpytí modrá hladina Lucernského jezera, kterou tu a tam rozčeří výletní loď nebo elegantní labutě. Pohlednicovou kulisu doslova korunují vrcholky majestátních hor včetně Rigi. Panorama, kterým se šest let kochal Richard Wagner, když se mu v letech 1866–1872 stala domovem malebná vila v Tribschenu u Lucernu. Prožil zde pravděpodobně nejšťastnější léta svého bouřlivého života. Kdyby jej nehnala touha uskutečnit svůj životní sen – postavit vlastní festivalové divadlo, jež vyrostlo v německém Bayreuthu, zřejmě by švýcarskou idylku nikdy neopustil…
