Když poznáte, jak důmyslně řešený je švýcarský dopravní systém, potom vám přijde jaksi samozřejmé, že ve Švýcarsku mají i jedno z nejproslulejších evropských dopravních muzeí. A jako příznačné vám pak přijde umístění tohoto muzea v Lucernu. Ve městě samotném i v blízkém okolí totiž můžete vidět v provozu skoro všechny druhy dopravních prostředků, jichž švýcarská veřejná doprava využívá, a to včetně takových specialit, jakými jsou třeba lanovka s otáčivou kabinou nebo nejstrmější železnice světa. Chybí jen metro a tramvaje, které tady ale jezdily do roku 1961, kdy je definitivně nahradily trolejbusy.
Dopravní muzeum bylo v Luzernu otevřeno v roce 1959 a během 55 let své existence si doma i v zahraničí získalo ohromné renomé. Nebylo to jen díky exponátům, z nichž mnohé představovaly významný milník v dopravních dějinách – v průběhu let se muzeum proměnilo ve vzdělávací instituci, která má přesah i mimo obor dopravy, především do telekomunikační techniky, informatiky, astronomie a kultury. Ostatně už slovo Verkehrshaus (Dům dopravy) v oficiálním názvu zlehka naznačuje, že se nejedná o muzeum ve striktně klasickém pojetí.
Muzejní areál se rozkládá na zhruba čtyřhektarové ploše při břehu Lucernského jezera ve východní části města, kam se lze z centra od hlavního nádraží dostat během 10 minut městským autobusem, vlakem nebo lodí. Ani pěšky to není daleko, procházka po nábřežní promenádě zabere něco málo přes půl hodiny. Ještě než dojdete k hlavnímu vchodu, areál vás přivítá originálním a neobyčejně působivým architektonickým řešením průčelí vstupního traktu. Ten má průhlednou fasádu, jíž je vidět dekor v podobě stovek disků automobilových kol, místy prostřídaných dřevěnými koly loukoťovými, sem tam i nějakým tím kolem kormidelním, lodním šroubem či leteckou vrtulí. A abyste se ještě více ujistili, že kráčíte do hájemství techniky, jejímž společným jmenovatelem je doprava, poblíž vchodu vás uvítá Sissy. Ne, nejedná se o Alžbětu Bavorskou v roli portýra, jak by se mohlo zdát, takhle něžně se přezdívá řezné hlavě razícího štítu, jež si odsloužila několik let při ražbě nového gotthardského železničního tunelu. Ocelová obluda má přes 9 m v průměru a váží 225 t.
Uvnitř areálu je rozlehlé prostranství využívané pro krátkodobější akce, například vloni zde byla vodní nádrž, u níž si návštěvníci mohli vyzkoušet řízení dálkově ovládaných lodních modelů. Vlastní muzejní expozice je pak rozdělena podle jednotlivých dopravních odvětví do několika výstavních pavilonů, které centrální prostranství obklopují. Nejvíce prostoru má vyhrazeno kolejová doprava, a to nejen kvůli rozměrnosti exponátů, ale i z hlediska významu, jaký pro Švýcarsko v minulosti měla a stále má. Můžete si tu prohlédnout kolem šedesáti opravdových skvostů, které na první pohled zaujmou i toho, kdo se o železnici příliš nezajímá. K takovým patří třeba elektrická lokomotiva zvaná Eva, jež sloužila jako pojízdná laboratoř v prvních letech minulého století, kdy se ověřovalo, jaký napájecí systém bude nejvýhodnější pro elektrifikaci švýcarských tratí. Lokomotiva má částečně odstraněnu kapotáž, aby byla vidět její „střeva“ aneb nádherná ukázka špičkové dobové strojařiny. Revolučním designem zase zaujme Červený šíp, elektrický vůz z roku 1936, jenž mohl vozit cestující rychlostí až 125 km/h, celkovým výkonem