Na kopečku rozložený malebný Óbidos vypadá jako vystřižený z pohádky. Člověk se tu snadno přenese do doby, kdy světu vládli králové, rytíři obveselovali dvorní dámy, v uličkách bylo slyšet řinčení zbraní a v krčmách drsné řeči dobrodruhů i zbožná slova poutníků.

Óbidosu se někdy říká „bílé město“. Kromě úzkých uliček s bíle omítnutými domy se spoustou květin v oknech ho charakterizují také mohutné, 15 m vysoké hradby s cimbuřím, románský hrad dnes změněný na jednu z pousadas, řetězce historických hotelů, a domácí dobrota – třešňový likér ginja. Dříve, než ho ochutnáme, nahlédněme do historie města.

Stejně jako v jiných částech Portugalska, i tady vládli více než 400 let Maurové. Změna přišla až v roce 1148, kdy král Afonso Henriques definitivně Óbidos dobyl. Vzdělaný král Dinis se kvůli upevnění spojenectví s aragonským králem Pedrem III. oženil v roce 1281 s jeho dcerou Isabelou a Óbidos jí věnoval jako svatební dar. Od té doby se městu říká také Vila das Rainhas, město královen, protože tato tradice přešla i na další královny, které Óbidos obohacovaly různými dary.

Nějakou dobu Óbidos jen kvetl. Zlepšilo se městské opevnění, přestavěl mohutný hrad, vznikla řada kostelů. Pýchou byl důležitý přístav. Jenže v 16. stol. se všechno změnilo. Blízkou lagunu zaneslo bahno a město ztratilo svůj strategický význam. Do starého města se vstupuje bránou Porta da Vila s děkovným nápisem „Panna Marie byla počata bez dědičného hříchu“, který nechal zhotovit král João IV. poté, co v roce 1640 znovu vyhlásil nezávislost Portugalska na Španělsku. Bránu zdobí azulejos s alegorickými motivy utrpení Krista. Hlavní ulicí je Rua Direita s množstvím malých útulných obchůdků. Zaujalo mě knihkupectví, v němž milá paní prodávala kromě knih také potraviny v dřevěných…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Portugalsku