Příslušnost ke křesťanským církvím se v Německu sice stále ještě udává a je nepravděpodobné, že by dítě katolických rodičů ve škole navštěvovalo výuku evangelickou a obráceně, nicméně předmět náboženství už na základní škole většinou povinný není a na střední si žáci mohou místo něho zvolit etiku. Počet bezvěrců totiž roste a většina těch, kteří se k nějakému vyznání hlásí, je spíše vlažné víry.
To pokud jde o celé Německo.
Rostoucí počet bezvěrců v Německu jako celku podněcuje o to víc náboženskou horlivost těch, kteří svou víru neztratili. Obecně lze říci, že německý jih je spíše katolický a sever protestantský, nicméně existují ostrovy víry opačné – například protestantské Württembersko na jihu a katolická Fulda či Münster na severu. Za baštu katolíků platí v podstatě celé Bavorsko. Tam je také nejlépe se vypravit, chcete-li zažít opravdu procítěnou náboženskou oslavu.
Jedním z nejvelkolepějších svátků je Boží tělo. S nápadem oslavného procesí přišla jeptiška augustiniánského řádu Juliana z Lutychu už roku 1246. Jako sirotek se v klášterní knihovně sama natolik vzdělala, že zvládla i složité latinské spisy. Zbylý čas trávila na modlitbách. Učarovala jí zejména oltářní svátost s hostií, představující Kristovo tělo. Jednou se jí prý sám Bůh zjevil při modlitbě měsíc v úplňku, symbolizujícím církevní rok. Měsíc však měl černou skvrnu – chybějící svátek k uctění těla Páně.
Juliana své vidění zveřejnila až po letech, když se sama stala představenou kláštera. Narazila však na nedůvěru a posměch. Její svěřenkyně, kterým se nelíbila tvrdá klášterní disciplína, ji z jejího postu vyštvaly. Jen pár věrných s ní sdílelo vandrovný život. Důvěřoval jí i její zpovědník Jakob z Troyes, a když se stal papežem Urbanem IV., uvedl v roce 1264 svátek Božího těla do katolické liturgie.
Juliana sama se vítězství své vize nedočkala. Zemřela roku 1258 takřka v zapomnění ve věku 65 let.
Suavis et fortis – Líbezná a statečná – ji označovali její životopisci. Zpodobňována bývá s úplňkem, jehož kousek chybí, a s monstrancí, v níž je uložena svátost oltářní.
Tato monstrance se nosí uprostřed procesí, které má vždy čtyři zastávky, jakési malé oltáře vyzdobené květinami. Bohoslužbu provádí nejvyšší církevní činitel daného místa. V Mnichově to bývá zdejší arcibiskup. Procesí začíná na Mariánském náměstí a vrcholí folklorní slavností tuzemských i zahraničních skupin před dómem.
Ve vesnicích bývají procesí menší, ale o to pestřejší. Jenom těch nápadů na ozdoby z přírodních materiálů! Některá místa jsou proslulá květinovými koberci s ornamenty nebo biblickými výjevy, na nichž se podílejí staří i mladí. V procesí se nosí sochy svatých – jejich počet je v podstatě libovolný. Samozřejmě přijdou ke slovu i lidové kroje a uniformy místních spolků – třeba bavorských horských myslivců s koženými kalhotami, suknicemi, podkolenkami, zelenými kabátci a vysokými klobouky. Sochu Panny Marie zase obvykle nosívají na slavnostně vyzdobených nosítkách ženy v krojích. Dívky v dlouhých bílých šatech a s košíčky květin v ruce připomínají svatební družičky, které jsou si vědomy svého půvabu . Prapor na žerdi (někde až 25 m dlouhé!) dává každému široko daleko možnost procesí kdykoli najít a připojit se k němu.
I v Čechách se Boží tělo kdysi slavívalo, než je komunistická diktatura zakázala jako „pracujícímu lidu cizí, ba nepřátelské“. Bavorský lid to vidí jinak. Boží tělo je svátek pro oko i pro duši, na jehož oslavu se scházejí takřka všichni obyvatelé. Odehrává se vždy druhý čtvrtek po Svatodušních svátcích. Ten den je volno v celém Německu, tedy i v jeho evangelických oblastech. Město či vesnice se na jeho počest vyzdobí mladými břízkami, na okna se věší věnce, zlatem vyšívané červené šátky a jiné ozdoby. Po obřadu, který zabere skoro celé dopoledne, se obvykle všichni sejdou k obědu v místní restauraci nebo ještě lépe pod širým nebem. Kdo nemá předvaříno, doma by oběd těžko stihl.
A co dělají toho dne evangelíci? Při troše tolerance se mohou jít na procesí podívat také anebo jen tak lenoší a užívají dne. Protestanti ve Švýcarsku jsou na tom hůř: ten den oslaví prací; pracovní volno tam totiž mají jen kantony s převahou katolíků.