Mezi několika desítkami svatebních hostů, kteří sedí pod žlutou plachtou velkého stanu na nádvoří jednoho buddhistického kláštera na okraji Soulu, to lehce zašumělo. Po úzké cestě se blíží dvě čtveřice nosičů s tradičními korejskými nosítky – palankýny. V otevřených sedí ženich, v uzavřených nevěsta. Nosiči zastavují, pokládají nosítka na zem a oba účastníci svatebního obřadu zvolna vystupují.
Oba jsou oblečeni do tradičních šatů, jaké se v Koreji nosily za dynastie Čoson. U ženicha převládá modrá barva, u nevěsty červená a žlutá. Tři velké červené tečky na tvářích chrání nevěstu před působením zlých sil. Ženich a nevěsta usedají na zem proti sobě na připravená místa. Dělí je od sebe stůl plný ovoce a různých pochoutek. U obou sedí vždy dvě starší ženy z příbuzenstva, zatímco rodiče jsou na čestných místech v křeslech. V souladu se starými tradicemi přihlížejí obřadu kohout a slepice, připoutaní pod stolem do speciálních ošatek.
Poté, co obřadník – obvykle blízký příbuzný jednoho z oddávaných – snoubence představí, vykoná ženich vkleče hlubokou úklonu směrem k nevěstě, kterou ona opětuje. Musejí jí v tom však pomáhat obě vedle sedící ženy, protože sama by to ve složitě navrstvených šatech nezvládla. Následuje ústřední část obřadu, při níž si ženich a nevěsta vymění a společně vypijí šálek rýžového vína. Na znamení, že sňatek byl definitivně uzavřen, jsou pak ze svých ošatek uvolněni kohout a slepice, kteří rychle mizí v blízkém křoví. V uzavřené místnosti pouze za účasti rodičů a nejbližších příbuzných následuje obřad pchebek, kdy se nevěsta předepsaným způsobem představí a ukloní ženichovým rodičům a mužským příbuzným z jeho strany. Opouští tak oficiálně své rodiče a stává se členem rodiny svého manžela.
Přestože se dnes tyto tradiční svatby často odehrávají na půdě buddhistických klášterů, s buddhismem nemají nic společného. Mniši svatebčanům pouze pronajímají potřebné „tradiční“ prostory. Za dynastie Čoson se svatební obřad odehrával v domě nevěsty a byl poněkud odlišný. Po ceremoniálním přípitku a svatební hostině spolu novomanželé strávili svatební noc v místnosti, která měla ve stěnách otvory, takže hosté je mohli pozorovat. Teprve druhý den novomanželé odejeli do domu ženicha, kde byla nevěsta přijata do nové rodiny při obřadu pchebek. Pro běžné Korejce byla svatba jedinou příležitostí, kdy si směli obléci bohatě zdobené pestrobarevné šaty, vyhrazené jinak jen královské aristokracii.
Dnes už jsou tradiční svatby v Jižní Koreji jen ojedinělé. Manželství se většinou uzavírají v některé z velkých svatebních síní nebo přímo „svatebních paláců“, kde může být během jediného dne oddáno i několik stovek párů. Tam ovšem mnohé ze starých zvyků chybí. Ženicha ani nevěstu nikdo nenosí v nosítkách, pod stolem není kohout ani slepice. Ženich bývá obvykle oblečen do smokinku nebo „západního“ obleku s kravatou, nevěsta do dlouhých bílých šatů. I moderní síně jsou ale vždy vybaveny malými místnostmi pro pchebek, aby měla nejužší rodina během něj zaručeno soukromí. Pro tento obřad se účastníci často převléknou do tradičních korejských šatů. Všechny korejské svatby se odehrávají za účasti mnoha hostů, a jsou proto dost nákladné. Obřad ve svatební síni vyjde s hostinou v přepočtu asi na jeden milion korun, tradiční svatba je ještě o dost dražší. Po obřadu jedou novomanželé obvykle na svatební cestu, nejčastěji na ostrov Čedžu…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Jižní Korea