Ve foyer budapešťské opery se tísní desítky lidí. Poslední opozdilci si u pokladny kupují lístky a shromažďují se u hostesek, které nad hlavou drží tabulky s názvy několika světových jazyků včetně japonštiny. Postupně pak vstupují do hlediště. Tentokrát je na programu představení samotné opery.

Neorenesanční budova státní opery, otevřená v roce 1884, dobře zapadá do stejně elegantní Andrássyho třídy. Její stavba započala o devět let dříve podle návrhu proslulého maďarského architekta Miklóse Ybla, jenž sám velmi pečlivě kontroloval všechny práce. Výstavbu financovalo město Budapešť a tehdejší rakousko-uherský císař František Josef. Jeho štědrost a velkorysost ale Maďaři patřičně neocenili, a tak monarcha na oplátku při slavnostním otevření nepochválil práci architekta a operu ohodnotil jen velmi stroze. Stála přitom spoustu peněz, na její výzdobu bylo použito 7 kg zlata a fasádu i interiér zdobí stovky uměleckých děl.

Hlavní vchod střeží dvě sfingy a v nikách sedící postavy dvou velikánů maďarské hudby, Ference Liszta a autora maďarské hymny, prvního hudebního ředitele opery a zakladatele Budapešťského filharmonického orchestru Ference Erkela. Napravo je vchod pro umělce, nalevo chodba a vstup na královské schodiště. Na balkonové římse symetricky řešeného průčelí stojí sochy 16 největších světových skladatelů, mezi nimi i Bedřicha Smetany.

Okázalé foyer s mozaikovou podlahou a dvojitým schodištěm je plné sloupů z šedého mramoru, které nesou pozlacený klenutý strop. Pokrývají ho malby od Bertalana Székelyho a Móra Thana, kteří na nich zobrazili devět múz. Na širokém schodišti dámy vystavovaly na odiv své překrásné večerní róby. Opera se totiž brzy po svém otevření zařadila mezi nejvěhlasnější hudební scény v Evropě a její návštěva se stala prestižní záležitostí. Na každém kroku provázejí návštěvníky opery umělecká díla. Například i na stropě bufetu jsou zobrazeny výjevy ze života Dionysa…

Další články z vydání o Budaoešti naleznete zde