Maďarské metropoli se tak přezdívalo už před sto lety, ale pro nás, žijící později v těsné sovětské náruči, však Budapešť znamenala spíše jakési okno na Západ, plné kaváren, módních butiků i pestrobarevných zeleninových trhů. Duchem staré dobré monarchie evokovala blízkou, a přece nedostupnou Vídeň, jen místo valčíků tu zněl čardáš, případně rock. Velmi mnoho společného však má i s Prahou…
V druhé polovině 19. stol. prožívali Maďaři bouřlivé období. Po heroickém, leč marném boji za nezávislost v letech 1848–1849 se museli v roce 1867 spokojit s ustavením duálního rakousko-uherského státu. Šest let nato se Pešť, Buda a Óbuda spojily v jedno město. A v roce 1880 rozhodl uherský parlament o výstavbě svého nového reprezentativního sídla v hlavním městě…
Když po vítězství u Moháče Turci opanovali velkou část Uher, Budín se od roku 1541 na jedno a půl století stal z metropole uherského státu provinčním městem, sídlem budínského pašaliku. Turci plenili, ale také budovali. Vedle mešit a minaretů i lázně, které přežily dodnes. Nejen Budapešťané se v nich cítí výborně…
Mongolské hordy valící se ve 13. stol. do Evropy rozprášily i vojsko maďarského krále Bély IV., který se jim postavil na odpor. Král uprchl. Přísahal prý ale, že pokud bude mít příležitost zpustošené království postavit na nohy, nabídne svou dceru Bohu. Narodila se v roce 1242, kdy se nájezdníci stáhli. Béla na ostrově uprostřed Dunaje založil dominikánský klášter, kam svou Markétu poslal…
Pražští i bratislavští přátelé se mne často ptají: „Jací jsou Budapešťané?“ Neumím jim odpovědět. Ale když za mnou přijedou do Budapešti na návštěvu, snažím se jim ukázat některé konkrétní lidi, aby měli alespoň přibližnou představu. Kdybych to měl rozebírat do hloubky, zaplnil bych pravděpodobně tímto tématem celé číslo. A tak volím zkrácenou podobu – budu přeskakovat, pouze naznačovat a nastiňovat, kdo všechno může být – jak si to sami zkracují – Pešťanem…
V období na přelomu 19. a 20. stol. poznamenala evropskou architekturu zdobná secese. První její známky se objevily ve viktoriánské Anglii, kde se s novým směrem známým jako Arts and Crafts a později Modern Style seznámil i maďarský architekt Ödön Lechner. Natolik mu propadl, že po návratu z Londýna opustil historizující sloh a stvořil maďarskou podobu secese…
Maďaři, a Budapešťané obzvlášť, jsou posedlí trhy a tržnicemi. Svou tržnici má každá větší čtvrť, ale kromě toho existuje ještě jedna ústřední, tzv. Velká tržnice, kterou najdete také v každém turistickém průvodci. Důvod je jednoduchý – jedinečná atmosféra v historických kulisách. Už jenom její prohlídka člověka nasytí…
V Budapešti žije nejpočetnější židovské společenství ve východní Evropě. Nejznámější a nejpůsobivější Velká synagoga v ulici Dohány nemá v Evropě obdoby a patří k největším na světě. Ohromí vás nejen svým prostorem, ale i výzdobou. K budapešťskému židovství však patří i holocaust a jméno Raoul Wallenberg…
Když na Světové výstavě v roce 1939 v New Yorku prezentovala maďarskou kuchyni budapešťská restaurace Gundel, prestižní New York Times napsaly, že pro dobré jméno své země udělala víc než loď plná turistických prospektů. Gundel je symbolem maďarské gastronomie a pohostinnosti již 120 let…
Ve foyer budapešťské
opery se tísní desítky lidí.
Poslední opozdilci si
u pokladny kupují lístky
a shromažďují se u hostesek,
které nad hlavou drží tabulky
s názvy několika světových
jazyků včetně japonštiny.
Postupně pak vstupují
do hlediště. Tentokrát je
na programu představení
samotné opery…
Nedbale se poklonil obecenstvu, zasedl ke klavíru, rozmáchl se rukama a udeřil do kláves. Ferenc Liszt udělal ze svého koncertního vystoupení divadelní představení. Styl jeho hry byl v té době převratný a mnozí klavíristé jím opovrhovali. Nikdo z nich ale nemohl popřít, že hraje virtuóz s geniálním muzikálním cítěním…
Andrássyho třída je jedním z dokladů bouřlivého architektonického
rozvoje města ve druhé polovině 19. stol., kdy se uherská Budapešť
chtěla vyrovnat rakouské Vídni. Stojí tam mnoho významných
a krásných domů. Bulvár je pozoruhodný i tím, že pod ním vede
první podzemní dráha na evropské pevnině. Na povrchu na ni
upozorňují jen nenápadná kovaná zábradlí schodišť do podzemí…
V Královském paláci na Hradním vrchu sídlí společně s dalšími institucemi také Maďarská národní galerie, založená v roce 1957. Uchovává komplexní sbírky maďarského umění od středověku až po současnost. Součástí stálé expozice malířství a sochařství 19. stol. jsou rovněž díla významného a uznávaného umělce Mihálye Munkácsyho…
Jen málokdo z turistů procházejících uličkami budínského Hradního vrchu tuší, že se pod dlážděním nacházejí podzemní prostory. Miliony let je ve vápencových horninách hloubila podzemní voda vystupující z nitra Země. Labyrint, jak se spleti jeskyní, kobek a sklepů říká, je poněkud tajemnou a teprve nedávno otevřenou turistickou atrakcí Budapešti…
Do ještě vlhkých zdí ostřihomské baziliky se posledního srpna roku 1856 vpíjely slavnostní tóny stejnojmenné mše. K vysvěcení chrámu ji složil Ferenc Liszt a její premiérové uvedení sám řídil. Lesk umělecké celebrity zastínil i přítomnost císaře Františka Josefa I., jenž si dlouho očekávané otevření baziliky také nenechal ujít. Svou velikostí se chrám řadí na první místo v Maďarsku a na jedno z předních v Evropě.
V turistické sezoně v Szentendre jen
tak nezaparkujete. Na vyhrazených
místech i v ulicích na okraji městečka
stojí stovky aut a desítky autobusů.
Návštěvníky sem neláká žádná
památka první velikosti, i když kostelů,
galerií a muzeí je tady spousta.
Přijíždějí spíš za výjimečnou
atmosférou, kterou město žije.
„Nemám nyní žádné peníze. V těchto těžkých časech musíme šetřit. Prusové způsobili velké škody i na našem majetku. Bude trvat roky, než se zotaví. Téměř polovinu koní musíme prodat a žít skromně,“ napsal František Josef I. své manželce Alžbětě v roce 1866, jen pár týdnů po prohrané bitvě u Sadové.
Za zády jsem zaslechl tichý šustot, a než jsem se stačil ohlédnout, přes tvář se mi přelilo jemné pohlazení vzduchu. Rozvlnila ho čtveřice labutí, která se jen pár metrů nad našimi hlavami s rozepjatými křídly a nataženými krky spouštěla k vodě. Pak nohy předstrčily před tělo, využily je jako brzd a přistály na hladině.
