Núbie byla dávná říše rozkládající se přibližně mezi dnešním Asuánem a súdánským Chartúmem; Egyptu patří v současnosti pouhá čtvrtina jejího někdejšího území. Snědí Núbijci sloužívali v egyptské armádě jako žoldnéři, zejména vynikali jako lučištníci. Ti vzdělanější byli často skvělými lékaři, dokonce samotných faraonů. Dnes se jejich potomci starají hlavně o pohodlí turistů.
Střediskem egyptských Núbijců je téměř třísettisícový Asuán poblíž prvního nilského kataraktu na pravém břehu řeky, kde tradičně končí svou plavbu výletní lodě z Luxoru. Kdysi dávno tu probíhala jižní hranice Egypta a byla zde samozřejmě strategicky důležitá celnice. Tady končily svou cestu nejen lodě ze severu, nýbrž i karavany z jihu, a občerstvovala se tu také vojska. Ze zdejších lomů pocházela vysoce ceněná růžová žula pro velkolepé faraonské stavby. Jeden ze skály vylomený obelisk dodnes leží v lomu na jižním okraji města – měří rekordních 42 m a váží 1168 tun. Na jeho oddělení pracovalo 130 dělníků čedičovými kladivy a cepy (hornina dolerit se těžila nedaleko), ale vzniklá prasklina zabránila jeho dalšímu využití. Jinak by byl pravděpodobně odvezen, vyzdoben reliéfy a vztyčen, třeba během pouhých sedmi měsíců, jak zaznamenala faraonka Hatšepsut o obelisku karnackém.
Přímo před branami města leží nilský ostrůvek Elefantina měřící na délku 1200 m a na šířku 400 m. Egypťané mu říkali Abu, Řekům ale zřejmě připomínal sloní kel. Jeho jižnímu konci vévodí zbytky chrámů bohyně povodní a lovu Satety a boha plodnosti Chnuma. Vede od nich 90 schodů k řece, jež jsou součástí dalšího nilometru, postupně opatřeného nejen staroegyptskými, ale i římskými a arabskými číslicemi na stupnici pro měření výšek hladiny Nilu; její rozdíl tu činil až 8 m. Zřejmě právě tady existovala i slovutná studna, do níž za letního slunovratu (díky poloze na obratníku Raka) v poledne padaly sluneční paprsky kolmo, čehož si všiml řecký učenec Eratosthenés, působící tou dobou jako správce slavné knihovny v Alexandrii. Na základě vzdálenosti obou míst (5000 stadií) a úhlu poledního stínu alexandrijského obelisku vypočítal obvod Země podél poledníku na 252 000 stadií, tedy 40 000 km, což platí dodnes – jen Asuán už dávno nenese řecké jméno Syene.
Na pustém západním břehu Nilu se na nízkém návrší nepřehlédnutelně tyčí mauzoleum Ághy Chána III., někdejšího imáma ismáílitů, druhé nejpočetnější skupiny ší’itů, ale také třeba prvního stálého předsedy Všeindické muslimské ligy a dva roky předsedy Společnosti národů, který zemřel roku 1957. Jeho čtvrtá manželka Begum žila až do své smrti v roce 2000 v bílé vile na břehu pod mauzoleem, v němž byla rovněž pochována. Mauzoleum není přístupné veřejnosti. Vnuk Ághy Chána III. a současný ismáílitský imám Ágha Chán IV. založil v roce 1977 Cenu Ághy Chána za architekturu udělovanou jednou za tři roky projektu, který úspěšně řeší potřeby a aspirace muslimské společnosti v oblasti současného designu, sociálního bydlení, komunitního rozvoje a zlepšování, obnovy, opětovného využití a ochrany území, stejně jako krajinářské tvorby a zlepšování životního prostředí. V roce 2001 tuto cenu získalo asuánské Mezinárodní muzeum Núbie, otevřené pro návštěvníky o čtyři roky dříve.
Za jižním okrajem Asuánu v prostoru mezi Nízkou a Vysokou asuánskou přehradou čeká na turisty umělý ostrůvek Agilkija, kam byly při mezinárodní záchranné akci UNESCO přemístěny významné památky ze sousedního ostrova Fílé, kde je po stavbě Staré hráze ohrožovala voda. Nejvýznamnější z nich je úchvatný chrám „královny nebes“, bohyně Esety (řecky Isis), Usirovy manželky. Egypťané mu říkali Pilak (konec), protože ležel na samé jižní hranici země. Uctívání staroegyptských bohů se tu udrželo ještě dvě století poté, co římská říše (stavitelsky na ostrově rovněž zastoupená) přijala křesťanství. Byzantský císař Justinián sice roku 535 chrám uzavřel, ale některé budovy sloužily nadále zdejší koptské církvi, než byla vyhnána muslimy.
Abú Simbel – skalní chrámy lásky
Asuán je také výchozím místem pro výlety na archeologickou lokalitu Abú Simbel se dvěma skalními chrámy postavenými ve 13. stol. př. n. l. za nejslavnějšího a nejdéle vládnoucího panovníka Nové říše Ramesse II. jako mocenský doklad ovládnutí Núbie Egyptem. Jednu z nejúžasnějších egyptských pamětihodností vůbec později zřejmě nadlouho zavály písky – jen tak si lze vysvětlit, že nebyla zahrnuta mezi antické divy světa. Původně nesla jméno Ipsambul, dnešní název vznikl jeho postupným komolením.
Ve 24. roce svého panování podnikl Ramesse II. předlouhou plavbu po Nilu, aby se zúčastnil okázalého otevření obou skalních chrámů, stavěných pouhých deset let (cca 1260–1250 př. n. l.) na počest faraona a jeho nejmilejší manželky Nefertari, která ho na náročné cestě doprovázela a bohužel ji nepřežila. Její chrám naštěstí ano a jakkoli je znatelně menší, jasně vypovídá o úctě a respektu, jimž se vzdělaná královna těšila.
První, kdo památku v písku objevil, byl v březnu 1813 Švýcar Burckhardt. Pár let po něm ji z desetimetrového nánosu postupně osvobodil Ital Belzoni se dvěma britskými důstojníky. I proto se některé nalezené artefakty ocitly v Britském muzeu. V roce 1828 zdokumentovala stav památky výprava vedená Champollionem a Rosellinim. Svatyni zpopularizoval svými vedutami skotský malíř David Roberts.
Jakkoli je i dnes vzdálenost 280 km od Asuánu velká, pokud vyjedete v pět ráno, dá se prohlídka stihnout ještě bez návalu turistů a bez všudypřítomného vedra. Omráčeni pak budete už jen a jen uměním. Monumentální průčelí faraonova chrámu ohromí už svou výškou 30 m a šířkou 38 m. Vévodí mu čtyři sedící, 22 m vysoké kolosy Ramesse a u jejich nohou sochy manželky, matky, princů a princezen. Nad nimi trůní prastarý bůh slunce Re, jemuž je chrám zasvěcen (spolu s Amonem a Ptahem), a ještě výše pak je vytesána řada 22 posvátných paviánů. Všichni společně vítají vycházející slunce. Zcela vlevo stojí stéla zaznamenávající svatbu Ramesse s dcerou chetitského krále Chattušiliše III., jíž byl zpečetěn mír mezi Egyptem a Chetity.
V síni za vchodem je ve dvou řadách osm desetimetrových pilířů s tzv. usirovskými sochami panovníka, zatímco barevné reliéfy na stěnách zachycují osudnou bitvu s Chetity u pevnosti Kadeš, která málem skončila porážkou Egypta. Strop pokrývají astronomické výjevy a také supi v letu. Celý prostor je doslova poset výtvarnými projevy nesmírné krásy a ceny. Další síní se čtyřmi pilíři projdeme jako dávní poutníci do nejzazší svatyně, ukryté v hloubi skály, 65 m od vchodu. Přesto sem dvakrát do roka dosáhnou paprsky vycházejícího slunce, aby se dotkly sedících soch zbožštělého Ramesse II. a bohů Re a Amona, jen čtvrtá socha boha Ptaha zůstává ve stínu.
Menší skalní chrám se tyčí nad vodou jen o 150 m dále. Je zasvěcen bohyni Hathor a královně Nefertari. Průčelí o výšce 12 m a délce 28 m zdobí šest soch vysokých 10 m – dvakrát je zde zpodobněna Nefertari, čtyřikrát Ramesse II. Božské podoby nese i šest pilířů ve velké hale. Na stěnách je opět Ramesse II., tentokrát údajně vyvádí svět z chaosu. Ve svatyni na samém konci trůní Hathor s kotoučem slunce a kravími rohy na hlavě. Faraon v podobě malé sošky se jí nechá chránit – anebo chrání její kult na Zemi. Výklady se různí, neboť vztahy božstev jsou velmi spletité a jejich jména i funkce se v průběhu dějin často měnila.
Nakonec se v letech 1964–1968 změnila i sama poloha nejslavnějšího chrámu, a to v důsledku zaplavení údolí Nilu mezi prvním a druhým kataraktem přehradním jezerem. Za finanční a technické pomoci mnoha zemí byly oba chrámy vysekány ze skály, rozřezány na tisíc bloků vážících až 30 t a přeneseny o 200 m dále a 64 m výše do betonové konstrukce, upravené pak zvnějšku do podoby původní skály. Úžasnou technickou akci pod záštitou UNESCO tehdy s napětím sledoval celý svět a než se údolím v roce 1971 rozlilo Násirovo jezero, bylo takto společně zachráněno ještě 22 dalších núbijských památek. Roku 1979 byly chrámy Ramesse II. v Abú Simbelu zapsány spolu s chrámem Esety ve Fílé a dalšími památkami na seznam Světového dědictví UNESCO pod názvem Núbijské památky od Abú Simbelu po Fílé.