Cesta z Oristana na sever do Alghera se klikatí mezi pobřežím a horským masivem Montiferro, fascinující krajinou mezi strmými skalními stěnami vysoko nad mořem a vnitrozemskou planinou Planargia se sopečnými stolovými horami, kde se pase spousta ovcí a koz. Na svazích se daří olivovníkům i vinné révě, Malvasia di Bosa patří k nejznámějším sardinským vínům.
Příjemnou zastávkou na cestě je osmitisícové město Bosa rozložené v údolí podél řeky Temo, nad nímž trůní hrad Castello di Serravalle z 12. stol. Město zaujme nábřežní promenádou s palmami, kterou lemují panské domy, i starou částí s úzkými, oblázky dlážděnými uličkami, které zdobí květináče s oleandry před obloukovitými vchody do domů, stejně jako balkonky z tepaného železa. Z historického centra s katedrálou Neposkrvněného početí vede most Ponte Vecchio na jižní břeh břeh Tema, kde se dochovala maličká malebná čtvrť Sas Conzas s těsně na sebe namačkanými patrovými domky s barevnými fasádami. Kdysi zde bydleli koželuhové, dnes hlavně rybáři, kteří na nábřeží suší své sítě. Planargia byla po staletí hlavním centrem italského koželužství. Tradice, sahající až do starověkého Říma, byla obnovena v 17. stol. a z Bosy se postupně stalo významné centrum zpracování kůží, po jehož špičkových výrobcích byla poptávka v celé Evropě. Krize ke konci 60. let minulého století však vedla k ukončení výroby. V jedné z dílen z 18. stol. sídlí Museo delle Conce, které informuje o zpracování kůže. Koželužny skončily, víno však městu zůstalo: několik cantinas tu nabízí ochutnávku mírně sladkého dezertního vína Malvasia z okolí Bosy.
Následujících 45 km, které ještě zbývají do Alghera, vede až kýčovitou krajinou. Panoramatická silnice se kroutí v četných zatáčkách podél pobřeží a nabízí neodolatelné výhledy na růžové trachytové skalní stěny, zbytky oblých sopečných kopců, rozlehlé plochy porostlé voňavou středomořskou macchií a třpytivé smaragdově zelené až tyrkysové odlesky moře. Roztroušené ovčíny zabraly místo španělským věžím, do té doby strážcům pobřeží.
Na východní straně širokého zálivu nás svým přístavem a vysokým opevněním vítá nejhezčí město na ostrově Alghero, někdejší katalánská enkláva. Úzká mořská brána vede z přístavu k piazza Civica, rušnému náměstí lemovanému impozantními budovami, kterým dominuje palazzo DʼAlbis s vysokými dvojitými okny, někdejší sídlo vojenského guvernéra z 15. stol., typický příklad katalánsko-aragonské architektury.
Pýchou města je jeho centro storico, historické centrum se zřetelnými rysy katalánské gotiky. Labyrint úzkých, oblázky vydlážděných uliček mezi skvostnými vysokými historickými fasádami panských domů, které se přes ulici vzájemně podepírají oblouky, vede k roztroušeným malým náměstíčkům s barokními kostely, butiky a kavárničkami, kde pulzuje jižanský život. Čtyři století vládli městu Katalánci a později Španělé, kteří rozhodujícím způsobem měnili tvář města výstavbou opevnění, paláců i kostelů a jeho nedílnou součástí učinili svůj jazyk, kulturu a zvyky. Většina místních má katalánské kořeny, mluví se zde katalánským dialektem, ulice mají dvojjazyčné názvy a také náboženské obřady mají španělskou tradici.
Historickému centru dominuje osmiboká zvonice katedrály Neposkvrněné Panny Marie. Katedrála se začala stavět v roce 1530, nicméně směsice stylů prozrazuje, že práce trvaly několik století. Na základech původně středověké saracénské mešity vznikl chrám ve stylu katalánské gotiky po vzoru katedrály Sant’Eulalia v Barceloně. Poněkud neorganicky však působí neoklasicistní průčelí s dórskými sloupy. V interiéru vyniká presbytář s oltářem z barevného mramoru. Vede k němu schodiště s balustrádou, které hlídají po každé straně dva lvi. Stejně jako reliéfy na elegantní kazatelně po…
Úplné znění článku naleznete zde