Když se řekne „metropole Bosny“, každého hned napadne Sarajevo. To je sice správně, ale s výjimkou jednoho a půl století, kdy štafetu hlavního města převzal Travnik. V oné době spravovalo ze zdejšího hradu sultánem svěřené území více či méně úspěšně magických 77 vezírů.

Úvodní předehru si Travnik nanečisto vyzkoušel ve středověku, neboť vladaři Bosny si tady vystavěli opěrný bod. Název města signalizuje, že v něm šlechta vybírala daň z pastvy neboli travarinu. Metropolí Bosenského ejáletu (pašalíku) se stal na konci 17. stol. Tehdy aura neporazitelnosti Osmanské říše právě začala pohasínat. Roku 1697 Evžen Savojský totálně vypálil Sarajevo. Travnik znamenal bezpečí, protože východní vstup střežila soutěska Lašvy přehrazená zesíleným opevněním a bezprostředně nad návrším s hradem se zvedala kompaktní strmá úbočí Vlašiće, kam se mohlo obyvatelstvo snadno evakuovat před nepřítelem a skrýt se v horách, které dobře znali jen tamní nomádští pastevci.

Hlavním centrem Bosny zůstalo město s malou přestávkou až do roku 1851. Lesk, okázalost a moc tamních vezírů se odrazily v široké škále honosných staveb, které dnes dodávají Travniku punc turistického magnetu. Potupný odchod z elitní scény světových velmocí, nástup éry „nemocného muže na Bosporu“, jak se symbolicky označoval úpadek osmanského impéria, a pozdější zaostalost Bosny zase dokumentují rozčepýřené chalupy s nakloněnými, zpola zborcenými zdmi a střechami pobitými abstraktní koláží rezavých plátů plechu i černého zpuchřelého šindele. Hvězdnou pozici městu zajistil zdejší rodák Ivo Andrić, nejznámější romanopisec bývalé Jugoslávie. Na stránkách Travnické kroniky přivádí čtenáře do epochy napoleonských válek, kdy Travnik představoval balkánský pupek světa a ve městě sídlily konzuláty Rakouska i Fra…

Úplné znění článku naleznete zde