Konec jarního monzunu sype i letos z letadel masu turistů, společně výrazně rozmnožíme počet obyvatel hlavního města Nepálu. I bez nás má roční přírůstek 2,5 %, světový nadprůměr. Do Káthmandú se valí nepřetržitá lavina venkovanů, chudí Indové zde nacházejí nové pracovní příležitosti.
Dnes i my padáme do nové reality Káthmándú zbytečně hluboko, cestou na Svajambhunáth nás polyká asijský Bermudský trojúhelník. Bohužel existuje i zde. Svírá naše taxi, nechce jej pustit ze své moci. Do křižovatky najela auta tak nešikovně, že se navzájem zablokovala. Na vozy tlačí rikši, skútry i kola nekonečného hada silnic, exploduje dokonalá dopravní zácpa. Nikdo neboural, přesto je cesta dál neprůjezdná. Vepředu se neumí domluvit, kdo couvne a kdo popojede, řešením je pouze malomocné troubení. Fotbalový slogan: „Když nevíš co s míčem, dej gól!“ si Asie upravila: „Když nevíš co s autem, zatrub!“
Paradoxní je vzpomínka na rok 1940. Do Káthmándú tehdy nevedla žádná silnice, přesto zde už místní honorace jezdila automobily! Je to neuvěřitelné, ale výstřelky rodícího se automobilismu přinášeli z Indie nosiči. Auta bez kol vlekly na dlouhých tyčích stovky lidí přes náročné hory. Přetížená karavana urazila denně třeba jen dva mozolnaté kilometry. Exotický Východ přece nikam v čase nespěchá! Jen zmateně k prvním automobilům! K nezbytným opravám museli vozy přenášet zpět do Indie nebo se z nich stávaly nové vraky. Doživotní. Bylo to celé na hlavu postavené, ale vlastnit pojízdný vynález tenkrát něco znamenalo!
Na mnoha místech auto šokuje i dnes… Ani teď troubení nikomu nevadí, tady nikdo nechvátá. Po hodině vystupujeme z taxíku mrtvé kolony, šofér nerozumí naší rezignaci: „Za chvíli to zase pojede!“ Co je pro něj chvíle? Hodina, tři, celý večer? Máme jiná měřítka času, ten náš teče zrychleným korytem.
Uznáváme porážku, v mantinelech jedné dovolené je toho naplánováno příliš. Přivážíme si do Nepálu hodně věcí, dokonce třicet expedičních sudů. Máme všeho dost. Jediné, čeho se nám nedostává, je čas. Dny, hodiny a minuty chybí uspěchané době nejvíc! Chudý Nepál postrádá třpyt neonů, vznáší se však ve volně plynoucím elementu, času má nadbytek. Oplývá nejvzácnější ceninou, ke které my jen toužebně vzhlížíme. Z kolotoče naší přeslazené luxusní jízdy nejsme schopni vyskočit. Pachtíme se za nejnovějšími modely automobilů, přehrávačů, hodinek, mobilních telefonů, vlastně téměř čehokoliv. Poslední výkřiky techniky zní tak omamně, ušní bubínky zbožňují podmanivé tamtamy reklam. Po nedostupném čase však prahneme marně, v uspěchané Evropě jej nejsme schopni dohonit. Devíza času je obrovský dar, kterým je Nepál zavalen. Klidný život hor nevlastní spoustu vymožeností. Nezná však ani civilizační choroby, stres a infarkt! V Nepálu se máme stále co učit…