New York

Zrodilo se jako Nový Amsterdam, ale o necelé čtyři desetiletí později bylo přejmenováno na Nový York. Jak rostlo a mělo se čile k světu, dostávalo mnoho dalších přízvisek a přezdívek – Hlavní město světa, Město, které nikdy nespí, Empire City, Babylon na řece Hudson nebo Tavicí kotlík. Spisovatel Washington Irving  o něm mluvil jako o Gothamu – jakémsi Kocourkově v anglofonním podání, a povídkář O. Henry jej nazval Bagdádem nad podzemní dráhou. Pro miliony Evropanů přijíždějícími do Nového světa bylo bránou k Americe, pro Američany bylo kusem Evropy na americké půdě. Dnes je dynamickým velkoměstem, s mnoha tvářemi, zvuky, vůněmi a chutěmi. Pokusit se jej uchopit a jednoznačně pojmenovat bylo a je nad lidské možnosti. Možná proto se nejvíce ujala přezdívka, která nám onu neuchopitelnost trochu eufemisticky usnadňuje. The Big Apple – Velké jablko.  

Historie toho, jak New York přišel ke své nejpopulárnější přezdívce, není zcela jasná. Podle pátrání řady laiků i odborníků je patrně spojena se jménem sportovního dopisovatele Johna J. Fitzgeralda. Ten pracoval v první polovině minulého století jako sloupkař newyorského deníku Daily Telegraph, který zaměřoval podstatnou část svých materiálů na tehdy oblíbené koňské dostihy. Někdy na počátku dvacátých let prý v New Orleansu na závodišti vyslechl rozhovor dvou ošetřovatelů koní, kteří se bavili o newyorských dostihových závodištích jako o velkém jablku, snad kvůli významným cenám, které zde vítězové závodů získávali. Fitzgeraldovi se jméno zalíbilo a svůj dostihový sloupek nazval „Around the Big Apple“ – Okolo Velkého jablka.

V 30. letech přízvisko překročilo hranice dostihového sportu a stalo se oblíbené mezi jazzovými hudebníky. New York velmi rychle absorboval afro-americkou hudební kulturu a stal se hlavním městem jazzu. Dostat angažmá v nějakém klubu na Manhattanu či dokonce v Harlemu znamenalo kousnout si do velikého jablka úspěchu spojeného s patřičným finančním oceněním. Ve swingové éře na konci 30. let dokonce vznikl tanec The Big Apple a stejnojmenná píseň Boba Emmericha. Druhá světová válka však nejen narušila kulturní scénu v New Yorku, ale navždy změnila tvář města. Došlo k silnému rozvoji válečné výroby a příchodu levné pracovní síly z Jihu. Ve městě vznikla etnická gheta a poválečný vývoj, který přivedl do New Yorku mnoho přistěhovalců z Karibiku, hlavně z Portorika, přinesl varující nárůst kriminality. Pouliční i organizovaný zločin se rozmohl ve všech čtvrtích města. Poprvé v historii města opouštěli Newyorčané Manhattan a stěhovali se do klidnějších satelitních měst. Obraz New Yorku v očích návštěvníků utrpěl vážné trhliny a na slavnou přezdívku se v podstatě zapomnělo.

Kdo nezapomněl, byl Charles Gillet, prezident Newyorského sjezdového a návštěvnického úřadu. Dobře znal turistický potenciál města a na začátku 70. let zahájil kampaň na obnovu atraktivity New Yorku, kterou nazval oprášeným přízviskem – New York: The Big Apple. Projekt byl nákladný a hlavně časově náročný. Pouze těsnou a dlouhodobou spoluprací administrativy, soukromého sektoru a neziskových sdružení se podařilo navrátit New Yorku ztracenou tvář. Slavná přezdívka se tak stala symbolem úspěchu newyorské renesance a návštěvníci se dodnes s jejími nejrůznějšími podobami setkávají doslova na každém kroku. Na každém kroku také poznávají pravdu, jíž John Fitzgerald pravidelně uváděl svůj sloupek: „Je jen jedno Velké jablko, a tím je New York!“

Vše ovšem začalo o pár století dříve. Strom, který vydal velké jablko, vyklíčil na dolním cípu „ostrova pahorků“, Mannahata v jazyce místních algonkinských kmenů, v roce 1625. Tehdy holandská Západoindická společnost založila opevněnou obchodní stanici, kterou nazvala Nieuw Amsterdam. Následující rok její guvernér Peter Minuit učinil s místními domorodci historický obchod a za zboží v hodnotě asi 60 guldenů celý ostrov koupil.

Založení stanice předcházelo několik objevitelských cest do této oblasti. Většinou byly motivovány hledáním tzv. severozápadního průlivu, kterým by se dala obeplout ona nepříliš přívětivá pevnina a doplout na Dálný východ ke zdrojům koření a luxusního zboží. V roce 1524 proplul úžinou, která dodnes nese jeho jméno, florentský mořeplavec ve francouzských službách Giovanni da Verrazano. Objevil newyorskou zátoku a patrně i ostrov Manhattan, ale více se oblasti nevěnoval. To učinil až anglický mořeplavec – pro změnu v holandských službách – Henry Hudson. V roce 1609 proplul kolem ostrova Manhattan a postupoval směrem na sever. Přestože už během cesty bylo jasné, že se nejedná o průliv, ale o velikou řeku, prozkoumal ji až do míst, kde se dnes nachází hlavní město státu New York – Albany. Ačkoliv severozápadní cesta do Asie nebyla objevena, ukázaly první kontakty s domorodci, že tu lze za evropské zboží získat cenné kožešiny.

Přes rozpačité začátky, kdy se společnost pokoušela udržet monopol na veškerý obchod, se Nový Amsterdam stal průsečíkem řady obchodních tras mezi anglickými koloniemi a holandskými přístavy. Kromě kožešin se vyvážel také virginský tabák a dřevo na stavbu lodí. Námořní rivalita mezi Holanďany a Angličany však brzy přerostla ve skutečný konflikt. V roce 1664 vplula do zátoky anglická flotila a žádala, aby se přístav vzdal. Holandští obchodníci z obavy před zničením města kapitulovali a holandská posádka spořádaně opustila město. O tři roky později podepsaly obě strany smlouvu, ve které si jednoznačně rozdělily sféry vlivu v Novém světě. Podle králova bratra, vévody z Yorku, byl přístav přejmenován na New York.

Přes změnu vlajky zůstal Nový York i nadále holandským městem, kde Angličané byli jen v nepatrné menšině. Přestože se zapojil do atlantského koloniálního systému, nedosahoval prosperity svých větších a úspěšnějších sousedů, jako byla Filadelfie či Boston. Chybělo mu totiž materiální a zemědělské zázemí a hlavně dobré obchodní kontakty v Londýně. Začal se tedy věnovat převážně pobřežnímu obchodu mezi koloniemi a Karibikem a nezřídka se stával překladištěm a útočištěm pašeráků a pirátů.

Nesouhlas kolonií se stupňujícím se zdaněním nakonec vyústil ve válku za americkou nezávislost a New York se stal jedním z jejích prvních bojišť. Washingtonova armáda však byla příliš slabá, aby město uhájila, a tak spořádaně z Manhattanu ustoupila. Britové pak zůstali v New Yorku až do podepsání mírové smlouvy v roce 1784. Doba britské okupace paradoxně posílila vztahy s anglickými přístavy a hned po ukončení válečných operací se New York s chutí vrhl do dalšího obchodu. Jeho prestiži pomohlo i to, že byl na krátkou dobu zvolen prvním hlavním městem Spojených států a z balkonu newyorské radnice pronesl George Washington svoji první prezidentskou přísahu. A tak, zatímco se Evropa točila ve francouzském revolučním kvapíku, na nějž navázaly napoleonské války, newyorští rejdaři úspěšně operovali ve všech světových mořích. Francouzský aristokrat La Rochefoucauld-Liancourt, který navštívil město v roce 1795, si poznamenal: „New York je díky své poloze ze všech měst světadílu povolán k největšímu osudu.“ Do 19. století už New York vstupoval jako největší americké město a nejdůležitější přístav.

Od chvíle, kdy Britové převzali holandskou kolonii, se skladba obyvatelstva začala měnit, a předurčila tak budoucí kosmopolitní charakter města. Vedle Holanďanů se začal zvyšovat počet Angličanů, Irů a Skotů. New York se stal také útočištěm asi dvou set rodin francouzských hugenotů a po pádu holandské Brazílie se objevila první skupina Židů. Každý pátý přistěhovalec pocházel z německých zemí a pestrý kolorit doplňovala skupina svobodných černochů. Před válkou za nezávislost měl New York asi 13 000 obyvatel, tento počet se během následujících 60 let téměř zdesetinásobil.

Revoluce znamenala změnu i v zemědělském zázemí státu New York. Osídlování směrem na západ totiž blokovala mocná konfederace irokézkých kmenů. Irokézové byli tradičními spojenci Angličanů a po vítězství americké revoluce byli donuceni odejít do Kanady. Osadníci rychle osídlili úrodná území kolem řeky Hudson a Mohawk a především oblast Velkých jezer. V roce 1825 byl prokopán Erijský průplav, který propojil řeku Hudson s osadou Buffalo, a umožnil tak lodím se zemědělskými produkty z oblasti Velkých jezer proplouvat do newyorského přístavu. Otevřením průplavu dovršil New York svůj ekonomický úspěch.

Město už dávno překročilo hranice původní holandské osady i anglické kolonie. Na starou chaotickou zástavbu na dolním Manhattanu navázal tzv. komisařský plán z roku 1811. Téměř celý ostrov byl v délce 15 kilometrů rozparcelován na pravidelné bloky o velikosti 70 × 200–300 m, které se dále dělily na 50–70 menších parcel. Od severu k jihu protínalo ostrov 12 velkých tříd číslovaných od Východní řeky k řece Hudson, které byly kříženy hustou sítí ulic číslovaných od jihu k severu. Přestože New York tehdy zabíral pouhou desetinu ostrova, byla tím nastartována jeho další expanze na sever. Tento plán ve své podstatě existuje dodnes a dodává Manhattanu jeho specifický charakter.

Druhá polovina 19. století znamenala obrovský příliv přistěhovalců z Evropy. Irské bramborové hladomory a přelidněnost německých států určily hlavní dvě národnosti, které zaplavily New York. V oblasti Lower East Side vznikla čtvrť „Kleine Deutschland“ a každý čtvrtý Newyorčan se narodil v Irsku. V roce 1860 dosáhlo město 42. ulice a pokračovalo v expanzi dále na sever. Začala silná industrializace, kterou ještě podpořila válka Severu proti Jihu. Objevily se první problémy s dopravou a začaly se diferencovat jednotlivé části města. Na Páté avenue vyrostly luxusní paláce z hnědého pískovce zvané brownstones, zatímco u Východní řeky vznikl les tenements – ošklivých přeplněných činžáků s minimálním sociálním vybavením, které hltavě polykaly nové příchozí z Evropy.

Na přelomu století se výhybka přistěhovalectví přehodila na jinou kolej. Díky těžkým sociálním podmínkám ve střední a jižní Evropě a nárůstu nacionalismu v Rusku, jenž vyústil v řadu protižidovských pogromů, nahradili zástupy Irů a Němců noví přistěhovalci. Na ulicích začala být stále více slyšet jidiš a italština, ale stejně tak pestrá změť slovanských jazyků včetně češtiny. New York se stal velmi rychle největším židovským městem a v řadě nově otevřených italských kavárniček se Newyorčané poprvé dozvěděli, jak má chutnat pravé italské espresso. Statisíce venkovanů z italského jihu a ruských stepí byly v nových podmínkách rychle přetaveny na obyvatele druhého největšího města světa. Na konci prvního desetiletí 20. století napsal spisovatel O. Henry: „New York je obydlen čtyřmi miliony tajemných cizinců.“

V roce 1900 město pokrývalo už celý ostrov Manhattan. O dva roky dříve byl sloučen Manhattan, Brooklyn, Bronx, Queens a Staten Island, čímž vznikl New York tvořený pěti okresy (boroughs), které existují dodnes. Tímto spojením zrozené velkoměsto tehdy předčil počtem obyvatel pouze Londýn, a i jemu vydrželo toto prvenství jen do roku 1925. V té době už New York zcela dominoval americké i světové ekonomice. Od konce 19. století se stalo prestižní záležitostí všech firem mít na Manhattanu filiálku nebo ještě lépe hlavní sídlo firmy. Už v roce 1895 sídlilo v New Yorku téměř tři sta firem, které vládly kapitálem více než milion dolarů. To bylo třikrát více než v Chicagu a čtyřikrát více než v Bostonu. Newyorská burza se rychle stávala dominantní finanční institucí a tvář města se začala měnit. Na dolním Manhattanu vyrostly první výškové budovy, které navždy změnily siluetu New Yorku. Není náhodou, že od roku 1894 až do roku 1974 stálo postupně na Manhattanu devět nejvyšších budov světa. Ruku v ruce s obchodem kráčel rozvoj průmyslu podpořený oběma světovými válkami, a to vše dohromady ovlivnilo samozřejmě i kulturu. Kolem Broadwaye vznikla řada muzikálových i činoherních scén, a když mladý filmový průmysl zahájil své vítězné tažení Amerikou, nebyl to Hollywood, ale právě New York, který dodával herce do titulních rolí. Hrdinové němého filmu Mary Pickfordová a Douglas Fairbanks, neodolatelný svůdce Clark Gable, půvabná Mae Westová, Humphrey Bogart a řada dalších přišli z broadwayských divadel. I když se později centrum filmu přesunulo z řady praktických důvodů na západní pobřeží, město zůstalo dodnes se svými dominantami i zákoutími pro filmaře vděčnou kulisou. Nikdo zatím nezachytil život newyorských intelektuálů lépe než Woody Allen ve svých filmech.

Neméně úspěšná byla i hudební scéna. Mezi těmi, kteří si přijeli „kousnout do velkého jablka“, byl Cab Calloway, Duke Ellington či mladičká Ella Fitzgeraldová. George Gershwin, Leonard Bernstein či Irving Berlin tu napsali díla, v nichž se mísily vlivy bíle i černé Ameriky a která se hrají dodnes. Díky slavným mecenášům, jako byl Andrew Carnegie, Solomon Guggenheim či Rockefellerové, se v New Yorku otevřelo mnoho významných muzeí s unikátními díly ze všech období lidských dějin i současnosti. Pro tvůrce moderního umění byl vždy New York největší výzvou i šancí. Mnoho umělců, kteří uprchli před nacismem, našlo útočiště právě na zdejší scéně. V předvečer druhé světové války bylo město plné intelektuálního kvasu, na kterém se podíleli spisovatelé, malíři, hudebníci, herci, módní návrháři a rebelové všeho druhu. Po porážce Francie a pádu Paříže už celý svět věděl, které město bude ohniskem světové kultury v příštím čase.

Po bujarých oslavách konce 2. světové války se zdálo, že úspěch New Yorku nemůže nic ohrozit. Evropa byla v troskách, vysílený Londýn se vzdal své finanční převahy a Paříž svého kulturního vedení. Postupné utlumování válečné výroby a odliv některých průmyslových odvětví z města však začaly přinášet drobné problémy. Newyorský přístav – jeden z nejbezpečnějších na světě a zdroj ekonomické prosperity – přestával držet tempo s nástupem kontejnerové přepravy. Jak se přístavní aktivity přesouvaly na západní břeh Hudsonu do New Jersey, odcházely i významné firmy. Také federální rozpočet přestal být k velkým americkým městům štědrý a řada projektů, jako třeba řešení sociálního bydlení, musela být zastavena. Město si začalo půjčovat a občas se dostávalo do platební neschopnosti.

Poválečná imigrace podstatně změnila charakter města. Evropané už byli v menšině a pocházeli většinou ze států zachvácených komunismem, nebo se jednalo o Židy prchající před ruským antisemitismem. Po zrušení zákona o vyloučení Číňanů z imigrace nastal velký rozvoj čínských čtvrtí, kde se ovšem usazovali i uprchlíci z Koreje, Vietnamu a dalších oblastí Indočíny. Zdaleka největší vlna přistěhovalců však pocházela z Karibiku. Diktátorské režimy na Haiti, Kubě a v Dominikánské republice a hlavně hospodářské změny na Portoriku přinesly obrovský příliv imigrantů, na které nebyl New York připraven. Kolem roku 1960 dosáhl počet Portorikánců ve městě 600 000. Stejně masivní byl i přírůstek černošského obyvatelstva. Zatímco na konci 19. století tvořili Afroameričané pouhá 2 %, v 50. letech se stal New York prvním americkým městem, kde jejich počet dosáhl jednoho milionu.

Změna struktury obyvatelstva a masivní úbytek pracovních míst znamenal obrovský nárůst kriminality. Tavící kotlík náhle už nebyl schopen absorbovat nově příchozí a začaly se vytvářet rozsáhlé etnické enklávy plné chudoby a beznaděje. Názvy newyorských částí jako Harlem či Bronx se staly synonymem zločinu. Lidé – převážně běloši – začali město opouštět. Během několika desítek poválečných let se z New Yorku odstěhovalo téměř půl miliónu lidí. Vrcholem krize byl patrně rok 1974. V žebříčku kriminality velkých měst se New York dostal na čelní místo a jeho trh s nemovitostmi se začal bortit. Podfinancovaná infrastruktura začala chátrat a odliv obyvatelstva dosáhl maxima. Ti, kteří zbyli, začali bít na poplach.

Revitalizační projekty běžely již od 60. let. Nebyl však na ně dostatek financí a v celkovém sociálním a rasovém neklidu nebyly příliš patrné. Teprve v 80. letech se začala kvalita života ve městě pozvolna zvyšovat. Viditelný výsledek přinesla až léta devadesátá, a to především po zvolení starosty Rudolpha Giulianiho. Ten svými nekompromisními způsoby a posílením policie vymetl z ulic drogové dealery i jiné zločince a učinil z New Yorku jedno z nejbezpečnějších velkoměst ve Spojených státech. Opět se dalo vyjít do nočního New Yorku, aniž by se člověk musel bát přepadení či obtěžování prodavači drog.

Výrazně zlepšená bezpečnostní situace povzbudila velké hráče na trhu s nemovitostmi typu Donalda Trumpa, kteří využili tradičního fenoménu, který New York odlišuje od ostatních amerických měst, totiž to, že se zde v centru bydlí. Vyrostla řada luxusních apartmánových mrakodrapů, kde bylo velmi prestižní bydlet či pouze vlastnit byt. Ceny bytů i nájmů astronomicky vystřelily vzhůru především na Manhattanu a kdysi zanedbaná zákoutí prošla nákladnými rekonstrukcemi. Lidé se začali do města vracet. Úbytek obyvatel, k němuž v New Yorku postupně docházelo už od 2. světové války, byl v podstatě vyrovnán. Do nového tisíciletí už město vstupovalo s více než osmi miliony obyvatel. Přes překážky, s nimiž se musel potýkat, zůstal New York nadále hlavním centrem světové ekonomiky a jeho burza je nejsledovanějším finančním trhem na světě. Zatímco z původního průmyslu tu zůstaly jen sporadické zbytky, novým těžištěm ekonomiky se stala terciérní sféra, která otevřela svou náruč potencionálním návštěvníkům.

Město dnes více než kdy jindy působí jako magnet na umělce celého světa, od vážné hudby přes divadlo, módní návrhářství až k výtvarnému umění. Stále ještě hraje první housle v mnoha oborech lidské činnosti a nezdá se, že by se chtělo těchto pozic vzdát. Nezničily ho ani teroristické útoky z 11. září 2001, které zanechaly svoji hlubokou jizvu nejen na dolním Manhattanu. Tak, jako mnohokrát předtím, i tentokrát se město zotavilo a je pro své obyvatele a především návštěvníky stále přitažlivější. Počet turistů se v New Yorku stále zvyšuje, v současnosti je jich ročně kolem 40 milionů a ve městě utratí na 15 miliard dolarů.

Není sporu o tom, že New York je město výjimečné a plné kontrastů. Výškové domy jsou sice typickým znakem amerického velkoměsta, avšak klidné zákoutí kdesi v bohémské čtvrti Greenwich Village může připomínat ulici středoanglického městečka. Zatímco průměrný Američan si neumí představit život bez automobilu, v New Yorku vlastní vůz pouze polovina domácností a na Manhattanu dokonce jen 20 %! Kvůli omezené ploše patří ceny newyorských nemovitostí k nejvyšším na světě. Bydlí zde či alespoň vlastní nemovitost nejbohatší a nejmocnější lidé této planety. Na ulicích se přitom nachází několik desítek tisíc bezdomovců, kteří si veškerý svůj majetek vezou v nákupním košíku. Sociální a multikulturní napětí může vypadat jako něco, co městu odčerpává obrovské množství energie. Na druhou stranu to může být právě to, co vytváří informační a intelektuální potenciál, který je stálou zárukou pokračující úspěšnosti.

„New York není hotové město,“ napsal kdysi slavný francouzský architekt Le Corbusier. „Je to město, které stále vzniká. Dnes už patří celému světu.“

Velké jablko