Region Murcia patří u nás k méně známým španělským autonomním společenstvím. Vmáčknutý mezi Andalusii, Kastilii-La Manchu a Valencii, zůstává tak trochu skryt před všeobecnou pozorností a blíže ho znají většinou jen ti, kteří už někdy strávili dovolenou na pobřeží Costa Cálida.
Region Murcia je velký asi jako Středočeský kraj s Prahou dohromady a žije v něm něco přes 1,5 mil. lidí, tedy zase zhruba jako ve Středočeském kraji. Zdejší pobřeží, které v délce 250 km navazuje na známou Costu Blancu ve valencijské provincii Alicante, nese jméno Costa Cálida, Teplé pobřeží. Jméno výstižné, vždyť slunce tu svítí více než 3000 hodin za rok a dnů s modrým nebem bez jediného mráčku tu do roka bývá mezi 120 a 150. A tak se celoroční průměrná teplota drží na krásných 19 °C. Ale pozor, nevelký region v sobě skrývá řadu kontrastů, což platí jak pro krajinu, tak pro klima. Terén se tu od mořského pobřeží směrem do vnitrozemí zdvihá až do výše 2014 m, což je nadmořská výška nejvyššího vrcholu Los Obispos v masivu Revolcadores. Nepřekvapí proto, že ve vnitrozemí v zimě běžně sněží a průměrná zimní teplota nevystupuje nad 6 °C. Ostatně v roce 2005 padal sníh dokonce i na pobřeží. Když už si ale pohráváme s klimatickými údaji, musíme také připomenout, že město Murcia drží španělský teplotní rekord 20. stol. – 4. 7. 1994 tam naměřili 46,2 °C!
Když se sečte terén a klima, vzejde z toho – zahrada Španělska. Podobné přízvisko měl murcijský region už kdysi dávno v maurské éře. Vždyť to byli právě Maurové, kteří se postarali o jeho hospodářské zvelebení, když na mnoha místech vybudovali důmyslná zavlažovací zařízení umožňující intenzivní pěstování ovoce, zeleniny a dalších plodin. Pozůstatky této éry najdeme v regionu dodnes, a to hmotné i nehmotné. Ty první reprezentují třeba vodní kola v Abaránu a okolí, druhé zase vodní či zavlažovací soud. Lidé většinou znají ten ve Valencii a netuší, že obdobný zasedal i ve městě Murcia a je od roku 2009 zapsán na seznamu Nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO s oním valencijským a dalšími coby „Zavlažovací soudy na španělském středomořském pobřeží: Rada moudrých mužů v nížině Murcia a vodní soud v nížině Valencie“. A pochopitelně nesmíme zapomínat ani na dnešní zemědělskou produkci – citrony, pomeranče, mandle, broskve, meruňky, olivy, rajčata, různé saláty, z obilovin hlavně oves a ječmen. Vůbec nepřekvapí, že k významným plodinám patří i vinná réva, jsme přece ve Španělsku. Ale co už není tak samozřejmé, je to, že v malém regionu Murcia jsou hned tři různé apelace (označení původu) – D.O. Jumilla, Bullas a Yecla.
Naopak provincie byste v Regionu Murcia hledali marně. Jde totiž o jednu ze sedmi španělských autonomií, jež se nedělí na provincie, ale nižším správním celkem jsou hned samosprávné obce. Je jich celkem 45 a i mezi nimi jsou velké kontrasty. Na jedné straně je například nejlidnatější město Murcia (skoro půl milionu obyvatel) nebo nejrozlehlejší Lorca (téměř 1700 km2), na druhé straně pak Ojós s 500 stálými obyvateli nebo Beniel s 10 km2. Murcia je rovněž oficiálním hlavním městem regionu, kde sídlí jeho prezident a vláda. Z turistického pohledu se ale Region Murcia pyšní hned třemi historicky významnými městy (Murcia, Cartagena, Lorca) a dokonce jedním městem svatým – Caravaca de la Cruz je jedním z pouhých pěti míst na světě, jež mají Svatým stolcem oficiálně potvrzené privilegium opakovaně každých sedm let slavit jubilejní rok a vystavovat věčné odpustky.
O všech čtyřech zmíněných městech se na dalších stránkách dočtete víc v samostatných článcích. Ale kromě nich je v regionu celá řada dalších měst a městeček, která stojí za návštěvu. Vezměte si třeba takový Cehegín jen pár kilometrů od Caravacy. Městu, jež se postupně rozrůstalo v členitém terénu na několika pahorcích, dominuje už z dálky farní kostel sv. Marie Magdaleny. Původně stál v těchto místech hrad, však se také svažité náměstí před kostelem jmenuje Plaza del Castillo, ale jeho zbytky byly v roce 1957 strženy. Pohled z vyhlídky, která tvoří celou východní stranu náměstí, dá ale rychle na absenci zříceniny zapomenout. Závěr této vyhlídky tvoří soportales, kolonáda s patrem, jež po svém vybudování v 18. stol. sloužilo jako vyhlídkové lóže pro vznešené občany města, kteří odtud přihlíželi nejrůznějším událostem odehrávajícím se na náměstí, ať už to byly býčí zápasy, taneční slavnosti nebo procesí. Stavba prošla kuriózním vývojem, neboť v 19. stol. vznikly mezi sloupy kolonády řeznické krámky, jež tam vydržely až hluboko do století dvacátého. Dnes už má kolonáda opět svůj původní vzhled, nicméně patro je novodobé.
V historické části Cehegínu plné úzkých uliček, průchodů a nečekaných zákoutí jsou rozesety staré paláce vesměs z 18. stol. dokládající někdejší bohatství a význam města. Stačí se projít po Calle Mayor dolů k dnešní radnici, ochutnat tempo místního života při kávě nebo skleničce v některém z maličkých barů a vrátit se třeba přes moderně pojatou zahradu El Coso zpátky na Plaza del Castillo. Tam totiž čeká ještě poslední zastávka, kterou by návštěvník Cehegínu neměl vynechat, zdejší Museo Arqueológico. Jeho sbírky umístěné ve dvou historických budovách (jedna sloužívala potřebám městské rady, druhou je palác rodu Fajardo) vás spolehlivě provedou historií města a okolí. A tak se dozvíte, že v nedalekých jeskyních, veřejnosti nepřístupných, byly objeveny prehistorické malby, jež si tu prohlédnete alespoň na fotografiích, nebo že asi 2 km od dnešního Cehegínu se rozkládá přístupná archeologická lokalita Begastri, osídlená již od konce doby bronzové. Za Římanů mělo Begastri 13–15 tisíc obyvatel, za Vizigótů bylo biskupským sídlem a teprve po příchodu Maurů se centrum města přesunulo vzhůru na kopec do místa dnešního Cehegínu. V muzeu spatříte i unikátní vizigótský kříž s monogramem Krista, nálezy z pohanské svatyně Iberů, stále dost neznámé, byť rozvinuté kultury vzkvétající zde před příchodem Římanů, ale třeba také fénickou vázičku datovanou do 6.–4. stol. př. n. l. a dokládající obchodní styky vnitrozemského Begastri s pobřežím.
Podobná překvapení čekají i jinde. Vezměme třeba takový Mazarrón. Více než třicetitisícové město s antickou minulostí je dnes známo hlavně díky své pobřežní části (Puerto de Mazarrón) a 35 km pláží lemujících zdejší záliv. Jenže v této části murcijského pobřeží docházelo nejméně od 7. stol. př. n. l. k hojným kontaktům místního obyvatelstva s Féničany a v 1. pol. 90. let minulého století byly nedaleko od mazarrónské pláže La Isla nalezeny v moři dva nejstarší známé vraky fénických obchodních lodí. I když vlastní nálezy jsou dnes vystaveny v Národním muzeu podvodní archeologie v Cartageně (ještě se tam k nim vrátíme), v Mazarrónu vzniklo návštěvnické centrum s modelem jedné z lodí a výkladem nejen o objevu vraků, ale stručně a přehledně i o Féničanech, jejich plavbách ve Středomoří, náboženství, společnosti a kultuře. Za čtvrt hodinky tu člověk získá o fénickém období v dějinách Murcie slušný přehled. Ale to není všechno. Římské památky v Mazarrónu nejsou vesměs příliš spektakulární, nicméně jedna se této charakteristice vymyká, ačkoli na první pohled není z ulice vůbec vidět. Factoria Romana de Salazones, doslova „římská továrna na nasolování“ byla totiž objevena náhodou pod jedním z obytných domů při jeho rekonstrukci. Ve výrobně, která fungovala ve 4. a 5. stol., se nejen nasolovaly ryby, ale hlavně se tu také vyráběla vysoce ceněná fermentovaná rybí omáčka garum.
Plážová turistika, historické památky, poutní cesty, vinařské stezky, pěší turistika nebo cykloturistika na pobřeží i v hornatém vnitrozemí, spousta barvitých slavností a festivalů, gastronomie na křižovatce kultur, a to všechno bez davů turistů na každém kroku – jak správně říká slogan regionálního turistického úřadu, Murcia vás učiní šťastnými!