Jen málokdo odolá, aby při svých cestách také neochutnal speciality místní gastronomie. Platí to jistě i pro Velkopolsko.
Odpověď na otázku z titulku: Kupodivu dost středoevropsky. Marně jsme třeba hledali pro zbytek Polska tak typické plněné pierogi nebo řepný vývar barszcz, který bývá čirý a nemá takřka nic společného s hustým ukrajinským borščem. Ne ne, to prý musíme víc na východ. Tady se holduje spíš pečené kachně (kaczka) s červeným zelím (modra kapusta) a knedlíky (pyzy)! Pravda, tyhle pyzy bývají kynuté a vaří se v páře, ale v kombinaci s ostatním chutnají skvěle i za slunného červnového podvečera na břehu Maltańského jezera v Poznani. Ani s kostmi se nemusíte obírat, vše je naporcováno na vidličku. Pravda, na husu byste si tak jako u nás museli počkat až do listopadu.
Komu je třeba i jehněčí dušené na bylinkách (jagnięcina duszona w ziolu) nebo hovězí žebírko (żebro wolowe) příliš těžké, má k dispozici vegetariánskou variantu pyry z gzikiem, což jsou vařené brambory s tvarohem, pažitkou a ředkvičkami ve velmi lahodné směsi.
Brambory jsou vždy velmi kvalitní a k mání v nejrůznějších podobách – jako knedlíky nebo szare kluchy (někdy také jako szare kluski – bramborové noky na způsob halušek), případně szagówki (menší nočky, jimž se jinde v Polsku říká kopytka).
Tak jako u nás se tu holduje bramboráku: zdejší plyndze se však servírují s omáčkou nebo smetanou. Bez česneku se mohou sypat i cukrem, ostatně o kus dál v Německu se jedí s jablečným protlakem. Proti gustu žádný dišputát, jak říkávaly naše babičky.
Samozřejmě jsou v kraji řek a jezer vždy na jídelníčku ryby – dokonce už k snídani jsou v nabídce pečenáče, uzenáče i různé rybí pomazánky. Nejen pstruh (pstrąg), ale i candát (sandacz) je takřka samozřejmostí. A k němu jemné bramborové nebo pastrňákové pyré s grilovanou kořenovou zeleninou a v jarní sezoně i lahodný chřest (szparagi). Úžasnou delikatesou byla hustá krémová polévka ze zeleného a bílého chřestu, pečlivě barevně odděleně! Česnekem a houbami se tu nešetří, koprem kupodivu trochu ano, ačkoli dál na východ je velmi oblíbený.
K jídlu se pije hlavně pivo, ale čím dál častěji i domácí víno – i takhle daleko na severu se v posledních letech začala pěstovat réva a jednotlivé vinohrady spojuje vinařská stezka s ubytovacími možnostmi po ochutnávce. Naše patrioty potěší, že je nejen ve Velkopolsku často k mání i pivo české, ovšem polské chutná taky výtečně. A ovocné drinky se opravdu podávají s ovocem, alkoholické pak třeba s olivou.
Poláci milují sladké, to snadno poznáte už z množství cukráren ve městech. Poznaňskou specialitou je rogal świętomarciński. Svatomartinské rohlíčky se pečou hlavně v listopadu na sv. Martina. Vypadají jako větší croissanty, ale jsou plněné opravdu vydatnou směsí cukru, bílého máku, ořechů, mandlí, rozinek, pomerančové kůry a smetany. Těsto je kynuté a překládané, takže ještě kaloričtější než to listové. V Kališi zase vyrábějí tenounké, křehké a křupavé kulaté oplatky, zvané andruty kaliskie. Na uvítanou jsme je dostali i v hotelovém pokoji.
Největší překvapení jsme však zažili ve wolsztynské cukrárně: zatímco jsme si vybírali z lákavých smetanových a čokoládových zákusků s ovocem, Poláci za námi si všichni do jednoho objednávali špenátový dort. Znali jsme dosud jen mrkvový, ale tohle byl smetanový dort se vším všudy a vypadal jako pistáciový. Ochutnat jsme ho už opravdu, ale opravdu nezvládli – a to jsme ještě za rohem objevili docela novou gruzínskou pekárnu, odkud se linula vůně právě pečených plněných taštiček. Tak snad někdy příště…