Křesťanství a islám, romanizace a arabizace – neoddělitelné v krvi Andalusie a Granady zvlášť. Proto i vzdělané dohady o tom, zda je její název odvozen z románského „granada“, granátové jablko, nebo z arabského Gar-anat, Vrch poutníků.

Granada, hlavní město stejnojmenné provincie, se rozkládá na úrodné plošině Vega de Granada ve výšce 738 m n. m. Leží na soutoku řek Genil, Darro (Dauro) a Beire a na úpatí nejvyššího iberského pohoří Sierra Nevada.

Nejstarší doklady osídlení pocházejí ze 7. stol. př. n. l. Jsou spojeny s iberským oppidem Ilturir, později Illiberis, které leželo v místech dnešní půvabné čtvrti Albayzín. V dobách římské nadvlády získává Illiberis titul města, razí vlastní mince a je důležitým uzlem mezi vnitrozemím a pobřežím. Na počátku 4. stol. se dokonce coby Elvira zapisuje do dějin jako místo konání prvního křesťanského koncilu na poloostrově. Později však město upadá a podle všeho jméno Iliberis, pro zmatení příštích generací, přechází v 7. stol. na nové sídliště o několik kilometrů dále na jih, kde později rozkvete jako muslimská Medina Elvira. Dnes se jedná o archeologické naleziště o rozloze více než 300 ha, kde od roku 2005 probíhá intenzívní průzkum.

Založení současné Granady je daleko pozdějšího data a souvisí s nepokoji po rozpadu córdobského chalífátu. Roku 1013 zakládá Zaví ben Zírí nové město Medina Garnata v blízkosti již existujícího iberského opevnění.

Ačkoliv se od porážky almohadského vojska roku 1212 zdá, že al-Andalus je odsouzen už jen k postupnému zániku, Granada je teprve dospívající dívkou, kterou její nejlepší léta ještě čekají. Nová dynastie Nasrovců zde vytváří království, které zpočátku zahrnuje současné provincie Granadu, Málagu, Almeríi a také část Jaénu. Po nějaký čas panuje příměří s křesťanskými králi a Granada toto období využila ke své neuvěřitelné proměně. Město prosperuje, čile se obchoduje s italskými vévodstvími, egyptskými mamlúky a marínovskými vládci v Maroku, je čas na vědu a umění. A co je nejdůležitější, roku 1238 začíná první nasrovský vládce Muhammad I. se stavbou dvorského města později proslaveného jako Alhambra. Během 150 let tu bude stát až sedm paláců, celá medina s obytnými a obchodními čtvrtěmi, Velká mešita a několik menších, i školy, kde se budou vzdělávat ti nejurozenější. Bude se tu ale také konspirovat a dokonce nemilosrdně vraždit. V důsledku vnitřních rozporů, pilně živených křesťanskými zájmy, se roku 1482 stává na 10 let vládcem Granady Boabdil, který sesazuje z trůnu svého vlastního otce. Sám z Granady odejde jako poslední muslimský panovník na španělské půdě. Ve městském znaku se poté spolu s katolickými králi objeví granátové jablko a stavba Královské kaple roku 1505 bude jedním z prvních viditelných znamení toho, že město změnilo pány. Od vlády Karla V. bude siluetě Alhambry vévodit jeho mohutný renesanční palác a naopak při pohledu z hradeb její nejstarší části Alcazaby se stane nepřehlédnutelnou katedrála Nejsvětější Panny Marie.

Dnes je Granada světovým pojmem. Alhambra, zahrady Generalife a čtvrť Albaicín jsou na seznamu Světového dědictví UNESCO, v Granadě má svou duši a srdce flamenco a není náhodou, že zrovna toto město ovlivnilo styl a tvorbu největšího španělského literáta 20. stol. – Federico García Lorca, rodák z nedalekého Fuente Vaqueros, mu na oplátku věnoval nejeden lyrický verš. Třeba ten, v němž katedrála zanechává měděný třpyt, co odnáší vánek, a kde řeka Dauro uspává své motýly.

Když v 9. stol. rozšiřovali triumfující Mauři původní iberské opevnění nad řekou Darro, těžko je mohlo napadnout, že právě tady se jednou ukončí historie al-Andalusu. A stejně tak o 1000 let později nemohli tušit romantičtí literáti, že trosky za městem, které tolik podnítily jejich představivost, znovu ožijí jako nejkrásnější příklad středověkého muslimského paláce v západní Evropě. I díky zájmu, který vyvolala jejich díla, nezmizela Alhambra v čase. Le Corbussier tak mohl později objevit v hravé, odlehčené estetice nasrovských paláců ztělesnění moderní architektury: dokonalé sladění objemů, propojení prostoru světlem, provázanost zahrady a okolní krajiny s interiérem.

Fascinující je pohled na Alhambru zdálky, zejména z vyhlídek proslulé čtvrti Albaicín. Na náměstí San Nicolás si dávají dostaveníčko lidé všech věků a národností, aby odtud mohli obdivovat originální obraz na protějším břehu řeky Darro. S…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Andalusie