Fátima je nejposvátnějším místem Portugalska a jedním z nejznámějších katolických poutních míst na světě. Denně sem přicházejí tisíce poutníků a turistů, zcela zvláštní atmosféru má ve výroční dny zdejšího zjevení.
Vcházím na nádvoří svatyně ve Fátimě a přede mnou se otevírá velkolepý prostor, větší než náměstí svatého Petra v Římě. Dá se očekávat velké množství návštěvníků. Je totiž 13. září, jeden z výročních dnů zjevení Panny Marie. Nejprve procházím kolem borovicového hájku k slavné kapličce Zjevení, Capelinha das Aparições, postavené na místě, kde se Panna Marie poprvé zjevila třem dětem. Pasáčci Lúcia a sourozenci Francisco a Jacinta, procházeli 13. května 1917 se svým dobytkem po pastvině v Cova da Iria, když se před jejich očima náhle zjevila Panna Marie v bílém rouchu. Podle výpovědi dětí postava stála nad dubem zalitým slunečním světlem. Toto zjevení se opakovalo každý 13. den v měsíci až do října, celkem šestkrát. Na poslední zjevení se zde shromáždilo více než 70 000 lidí, věřících, skeptiků i novinářů. Svědci popisovali, jak se slunce „točilo“ a pohybovalo po obloze, jak měnilo barvu, což bylo vnímáno jako znamení zázraku. V té době nejčtenější portugalský deník O Século, známý svým republikánským a sekulárním postojem, vyslal do Fátimy svého reportéra Avelina de Almeida – skeptika známého tím, že se vysmíval vidinám a poutníkům. Očekával senzaci, výstřednost nebo fanatismus. V následujícím vydání novin (14. října 1917) se však objevil překvapivě nestranný článek Como o Sol Bailou ao Meio Dia em Fátima (Jak slunce tančilo v poledne ve Fátimě). Reportér popsal, jak tisíce lidí na vlastní oči viděly slunce, jež se točilo a měnilo barvy, a jak on sám, ačkoli nevěřící, byl svědkem „nevysvětlitelného jevu”.
Od té doby Portugalci přicházejí do Fátimy, když chtějí pocítit boží blízkost a moc. A stejně jako oni i já přicházím s otevřenou myslí, abych zažil dnešní poutní slavnost. Chci na vlastní kůži pocítit, co znamená Fátima, protože kde jinde může člověk zažít tak silné projevy náboženské víry jako tady? Pokud chci alespoň trochu poznat náboženskou duši portugalského národa, mám k tomu jedinečnou příležitost.
Hned za kapličkou se tyčí bazilika Panny Marie Růžencové s věží, která se leskne jako maják pro ztracené duše. Láká mě, abych se k ní dostal blíže. Prodírám se davem, který se modlí ústy věřících. Vzduch je naplněn šepotem proseb a modliteb. Téměř všichni stojí, někteří mají přenosné židle, jiní sedí na zemi nebo se schovávají pod vysokými borovicemi. Právě probíhá mše svatá. Z reproduktorů je slyšet hlas celebrujícího kněze, který oslovuje přítomné v různých jazycích. Z obrovského kovového přístřešku hn…
Úplné znění článku naleznete zde