Impozantní vstup na Svatopetrské náměstí po Via della Conciliazione jako by měl návštěvníka připravit na velkolepost prostoru, kam přichází. Při pohledu od Andělského hradu ji na konci uzavírá průčelí baziliky sv. Petra korunované Michelangelovou kopulí. Ohromující Piazza San Pietro se ve vší nádheře otevře až ve chvíli, kdy široká třída přejde v malé náměstí Pia XII. Via della Conciliazione vznikla v 30. letech minulého století na znamení urovnání vztahů mezi italským královstvím a Svatým stolcem, stvrzeným podpisem Lateránské smlouvy. Její jméno znamená „ulice Usmíření“.
Navzdory válkám a epidemiím, jež sužovaly Řím, zástupy věřících přicházející k hrobce apoštola Petra neustávaly. Poutníci stejné národnosti hledali v neznámém prostředí pomoc u svých krajanů, kteří se sdružovali ve skupinách, jimž říkali scholae. Nejznámější byly ty, jež sloužily Frankům, Sasům a Lombarďanům. Každá schola měla vlastní hospic a kostel. Jednou z prvních byla schola saxonum, kterou vybudoval v 8. stol. Ine, král Západních Sasů neboli král Wessexu, jenž poté, co předal vládu „mladším mužům“, odešel do Říma, kde si přál dožít v pokání a být pohřben blízko hrobky sv. Petra. Hospic se stal základem pozdější nemocnice Santo Spirito, kterou založil papež Inocenc III. v roce 1198. Podle legendy ho k tomu vedl sen, v němž mu anděl ukázal těla římských nemluvňat vylovená z Tiberu v rybářských sítích. Papež nechal postavit útulek pro chudé, zdravotně postižené a děti. Matky mohly odkládat nechtěné novorozence do otvoru ve zdi nemocnice, kde byl za ozdobnou mříží umístěn otočný, částečně otevřený dřevěný válec. První babybox na světě se dochoval a je k vidění u hlavního vchodu do nemocnice z ulice Borgo Santo Spirito.
Blízko nemocnice byl postaven kostel Santo Spirito in Sassia, v jehož interiéru vynikají krásné malby. Němečtí poutníci pojmenovali oblast kolem scholae jako Burg neboli opevněné město. V italské podobě Borgo se jméno stalo názvem celé čtvrti, jež je jakýmsi předměstím Vatikánu. Ve zdejších noclehárnách se často i na dlouhou dobu ubytovávali poutníci, kteří putovali do Říma. Později tu žilo služebnictvo velkolepého papežského dvora a dnes tu jsou koleje a ubytovny duchovních a hlavně restaurace, kam na oběd chodí vatikánští zaměstnanci i turisté. Sídlí zde také velvyslanectví mnoha zemí u Svatého stolce. Hlavní ulice této čtvrti míří od východu na západ a kromě moderní Via della Conciliazione se neoznačují via, ale borgo. Svérázná podoba čtvrti s úzkými uličkami se dochovala dodnes, i když ji poznamenala výstavba Via della Conciliazione, které padla za oběť řada domů.
Pozoruhodnou stavbou procházející Borgem je vysoká hradba se zakrytou chodbou známá jako Passetto di Borgo. Představovala únikovou cestu z Vatikánu do pevnosti Andělský hrad, odkud se dalo kontrolovat strategicky důležité Borgo. Ústupovou cestu z Apoštolského paláce do pevnosti využil v roce 1527 Klement VII., když oddíly císaře Karla V. drancovaly Řím.
Impozantní stavba Andělského hradu na nábřeží Tiberu měla původně sloužit jinému účelu. Jako hrobku pro sebe a svou rodinu ji nechal postavit císař Hadrián. Dostavěna byla ale až rok po jeho smrti, a tak byl císař nejprve pohřben v Pozzuoli nedaleko Neapole. Strany základního kvádru z cihel jsou dlouhé 89 a vysoké 15 m. Na něm stojí vlastní hrobka – 21 m vysoký válec o průměru 64 m, jenž byl původně pokryt mramorovými deskami. Ve vestibulu stála obrovská Hadriánova socha. Do samotné pohřební komory vedla spirálovitá rampa, která propojovala jednotlivá patra stavby. Mauzoleum se ke svému původnímu účelu používalo necelých 80 let, posledním zde pohřbeným císařem byl Caracalla v roce 217. Od konce 3. stol. začalo být přestavováno na jednu z nejsilnějších římských pevností se stálou vojenskou posádkou a nakonec bylo začleněno do městských hradeb.
Jméno „Andělský hrad“ vzniklo na základě události z konce 6. stol. – v Římě sužovaném morem se papeži Řehoři Velikému zjevil nad pevností archanděl Michael, velitel nebeského rytířstva a ochránce nemocných, jak zasunuje meč do pochvy na znamení konce strašlivé epidemie. Legendu připomíná zdaleka viditelná gigantická bronzová socha na vrcholku hradu. Anděl vlámského sochaře Pietera Verschaffelta je už šestou podobou v pořadí. Původní socha ze dřeva byla vyměněna kvůli opotřebení, druhá z mramoru spadla a roztříštila se na kousky, další z bronzu byla roztavena na kanony použité v roce 1527 při drancování Říma. Nahradila ji mramorová socha s dřevěnými křídly, dnes umístěná na nádvoří s někdejším skladem munice, kde jsou vystaveny dělové koule.
Ve 14. stol. se hrad dostal do rukou papežů, kteří posílili jeho opevnění a v nejvyšších patrech nechali vybudovat honosné prostory zdobené freskami, jako jsou Apollónův sál ve 2. patře nebo přímo nad ním ve 3. patře slavnostní síň Sala Paolina. V podzemí vznikla skladiště a krutý žalář, zrušený teprve v roce 1901, kde byl mimo jiné vězněn i Giordano Bruno.
Po rekonstrukci na začátku 20. stol. se Andělský hrad s labyrintem chodeb a místností stal muzeem se zbrojířskou dílnou, sbírkou zbraní, klenotnicí a knihovnou. Návštěvníci unavení desítkami schodů mohou posedět u restauračních stolků na kruhové terase, odkud je jeden z nejpěknějších výhledů na římské památky včetně Andělského mostu přes Tiber, jenž s hradem tvoří jeden architektonický celek. Tak to i zamýšlel císař Hadrián, když ho dal v roce 136 postavit. Papež Klement IX. pak v 17. stol. pověřil Giana L. Berniniho, aby most vyzdobil sochami andělů, kteří nesou symboly Kristova utrpení.
Další články z vydání o Vatikánu zde