Švýcarská garda

Příslušníci nejstarší, nejmenší, nejfotografovanější a také nejbarevnější pravidelné armády na světě se těší pověsti udatných, obětavých a oddaných vojáků. Potvrdili to 6. května 1527, kdy při drancování Říma vojsky císaře Karla V. zachránili život papeži Klementovi VII., když ho z Vatikánu převedli do pevnosti Andělský hrad. Ze 189 Švýcarů jich tehdy 147 padlo. Na paměť této události přísahají v její výroční den nováčci Švýcarské gardy věrnost papeži.

 

Mezi honosné vatikánské paláce obklopující nádvoří sv. Damase pronikají zvuky bubnů, jež rychle zesilují. Za bubeníky v žlutomodrých uniformách přinášejí důstojníci gardový prapor. V dvojstupu pak vpochodují na nádvoří nováčci Švýcarské gardy vyzbrojení halapartnami. Jejich trup svírá brnění, otevřené přilbice zdobí červené chocholy, které načechrává mírný větřík. Vojáci se řadí čelem k vatikánským hodnostářům a pozvaným hostům, mezi nimiž nechybí představitelé Švýcarska. Další místa na nádvoří patří rodinám a přátelům gardistů ze švýcarských měst a vesnic, odkud pocházejí.

„Rozhodl se dobře, byl to jeho sen. A teď svého cíle dosáhl. Celá naše rodina je hodně katolická. Bratrův kamarád je v gardě už tři roky. Je to určitě dobrá zkušenost a šance být církvi blíž,“ říká bratr Luky Millera. „Vždycky si přál být v gardě, takže když přišel čas, požádal o to a teď skládá přísahu. To je přece krásné! Jsem šťastný. A nejen já, jeho rodina i celá moje farnost je nadšená, že máme někoho, kdo slouží papežovi,“ přidává se farář z Haltenu u Solothurnu. Kolem něj sedí lidé z vesnice s očima upřenýma na jejich nejslavnějšího rodáka.

Mladí Švýcaři z chudých kantonů se ve středověku často nechávali najímat do cizích služeb, aby si zajistili obživu. Získali skvělou reputaci jako odvážní a věrní válečníci a prosadili se v mnoha armádách. Již od poloviny 15. stol. sloužili francouzským králům a jednotku švýcarské gardy zavedl i Napoleon. Švýcarští žoldnéři působili v různých dobách na panovnických dvorech v Savojsku a Sardinském království, v Prusku, v Nizozemí, v Toskánském velkovévodství, 20 let za vlády Marie Terezie střežili i Hofburg, vídeňské sídlo Habsburků.

Dohodu se švýcarskou konfederací o verbování žoldnéřů uzavřel roku 1479 papež Sixtus IV., proslavený stavbou Sixtinské kaple. Pro vojáky dal na Via Pellegrino postavit kasárna. Úmluvu obnovil i jeho nástupce Inocenc VIII., jenž chtěl gardisty využít v boji proti milánskému vévodovi. Papežská švýcarská garda neboli Guardia Svizzera Pontificia oficiálně vznikla 22. ledna 1506, kdy prvních 150 mužů dorazilo po tříměsíčním pochodu do Říma. Stalo se tak za papeže Julia II., který požádal o poskytnutí stálé dvousetčlenné posádky.

Vojáci se na nádvoří vyrovnávají do dvou řad, velitel podává hlášení, hudba hraje švýcarskou a vatikánskou hymnu a ceremoniář přísahy připomíná nejtragičtější, ale zároveň nejslavnější okamžik v historii jednotky. „Švýcarská garda bojovala u obelisku, který se tehdy nacházel nedaleko teutonského hřbitova a několik málo římských oddílů zoufale vzdorovalo. Zraněného velitele Kaspara Röista Španělé zmasakrovali před zraky jeho ženy. Ze 189 Švýcarů se jich zachránilo jen 42, byli to ti, kteří přímo doprovázeli papeže na jeho útěku do pevnosti San Angelo. Na paměť těchto tragických událostí dnes příslušníci Švýcarské gardy přísahají svou věrnost papeži.“

Kaplan gardistů pronáší přísahu: „…budu věrně, poctivě a čestně sloužit úřadujícímu papeži Benediktu XVI. a jeho právoplatným následovníkům, a bude-li třeba, položím i svůj život, abych je ochránil… slibuji svým velitelům věrnost a poslušnost.“ Každý z rekrutů pak samostatně přistupuje k praporu, jeho žerď pevně uchopí do levé ruky, pravou zvedne se vztyčeným palcem, ukazovákem a prostředníčkem jako symbolem svaté Trojice a nádvořím zazní jeho jistý a odhodlaný hlas. „Já, Luca Miller, přísahám, že budu věrně poctivě a čestně dodržovat všechno, co bylo přečteno. K tomu mi dopomáhej Bůh a všichni svatí.“ Otočím se na Lukovu rodinu, všichni září radostí a spokojeností.

Po přísaze se rodiny a přátelé nových gardistů setkávají na slavnosti, která se odehrává na dvou menších nádvořích v blízkosti sídla gardy. „Jsme na něho pyšní, rozhodl se správně. Bude to jeho práce a vím, že ji bude dělat dobře. Švýcaři jsou hrdí na gardu. U nás v Haltenu žije sedm stovek lidí, všichni o Lukovi vědí a jsou rádi,“ svěřuje se mi viditelně spokojený otec a nadšeně vítá syna, který přichází s helmicí v podpaždí. „Je to sen z dětství. Jednou jsem přijel s rodiči do Vatikánu, bylo mi tak pět šest let. Fotografovali jsme se se švýcarskou gardou a od té doby mne zajímala. Hodně jsem o ní slyšel a četl a těšil se na to, až se budu moct přihlásit. Chci tady zůstat dlouho, podmínkou jsou nejméně dva roky,“ líčí čerstvý gardista a odvádí otce do zbrojnice, kde svléká brnění a ukládá ho na polici. Na ramíncích visí uniformy gardy, díky nimž jsou její členové ve Vatikánu nepřehlédnutelní. „Současná úprava pochází z roku 1914. Navrhl ji tehdejší velitel Jules Répond, když viděl, že uniformy časem ztrácejí svůj původní vzhled. Inspiroval se při tom Raffaelovými freskami, klobouky nahradil barety a také pancíř vymodeloval podle starých vyobrazení,“ dozvídám se od muže, který má výstroj a výzbroj gardistů na starosti. Při běžné stráži nosí k uniformě černý baret a bílé rukavice, při slavnostnějších příležitostech, jakou je samozřejmě i přísaha, mění bílý límec za plisovaný nákrčník a baret za otevřenou přilbici zvanou morion se znakem Julia II., ozdobenou chocholem z pštrosích per. Jeho barva vyjadřuje hodnost a funkci – bílý označuje velitele, fialový důstojníky, červený poddůstojníky a řadové gardisty – halapartníky. Gardisté také používají celomodrou „pracovní“ uniformu. Tradiční ceremoniální zbraní je halapartna a dlouhý meč, důstojníci nosí rapír nebo šavli. „Podmínky Švýcarské gardy jsou přísné. Dostáváme asi 200 žádostí ročně, ale přijmout můžeme jen kolem třiceti lidí. Musí jim být 20 až 30 let. Předkládají dobrozdání, že žijí spořádaně, od státu i jejich farnosti, jež dokládá, že jde o praktikující katolíky. Rekruti musí absolvovat základní vojenskou službu ve Švýcarsku a měřit nejméně 174 cm. Také musí být svobodní, ale po dovršení 25 let, pokud odsloužili v gardě minimálně 3 roky a upsali se na další 3 roky, se mohou oženit,“ vypočítává muž ze zbrojnice.

Ve švýcarské gardě dnes slouží 140 mužů, osmdesátka z nich jsou vojáci. Jednotka má na starosti ochranu Apoštolského paláce, vstupů do Vatikánu a dalších míst, vystupuje při papežských ceremoniích a hlavně je zodpovědná za bezpečnost papeže, kterou zajišťují osobní strážci z řad gardistů v civilu. Důstojník jménem Daniel, který do gardy nastoupil před 18 lety, ještě dodává: „Pravidelně jednou týdně cvičíme, trénujeme střelbu, sebeobranu a další věci. Je to zajímavá práce, kterou sice nemůže dělat každý, ale nám, co jsme se do gardy dostali, umožňuje získat neocenitelné zkušenosti pro další život. Mít v životopise zapsánu službu v papežské gardě, to také hodně znamená.“

Na oslavě na nádvoří pod korunami vzrostlých stromů panuje veselá přátelská atmosféra. Příbuzní mladým mužům v uniformách gratulují a přejí jim, aby papeži dobře sloužili. Připíjejí si vínem dovezeným ze švýcarského Wallisu a na talířky si nabírají kolečka klobásy, šunku, skvělý sýr a poctivý mastný bůček, aby nikdo nezapochyboval o tom, že papežská garda je ze Švýcarska.

Další články z vydání o Vatikánu zde