Je vůbec možné představit si Monacké knížectví bez jeho legendárního kasina nebo Café de Paris? Nebo bez jeho luxusních hotelů, vytříbených restaurací, nočních klubů a prémiových butiků?

Monacké knížectví je dnes jedním z nejbohatších a také nejdražších států světa. Nebylo tomu tak ale vždy. Když se v roce 1856 ujal vlády Karel III., knížectví se nevyvíjelo dobře. Jeho obyvatelé byli velmi chudí a nespokojení. Většina území, zejména města Roquebrune a Menton, byla již dlouho mimo jeho kontrolu a o pět let později byla připojena k Francii. Země byla fakticky na pokraji bankrotu.

Karel III., který často pobýval v Paříži, přišel za této situace s nápadem, že by Monako mohlo participovat na rozvoji přímořské lázeňské turistiky, jako tomu bylo v Biarritzu či v Nice, a využít rovněž zkušeností německých lázeňských měst, jež pokrývala významnou část veřejných výdajů příjmy z hazardních her. Ty byly v 19. stol. v sousední Francii i Itálii zakázány, a tak je Karel III. v Monaku zlegalizoval a rozhodl se založit zde kasino. K tomu se spojil s Françoisem Blancem, Francouzem, jehož podnikatelský duch již proměnil silně zadlužený německý Bad Homburg v prosperující letovisko, a doufal, že něco podobného je Blanc schopen dokázat i tady. Nicméně, vývoji turistiky bránilo nedostačující dopravní spojení – Monako bylo dosažitelné prakticky jenom přes kopce po oslích stezkách, navíc nemělo vhodné hotely. K jeho zpřístupnění napomohl Napoleon III., který pochopil, že zisky z kasina budou výnosné i pro francouzské hospodářství, a nechal prodloužit železniční trať z Nice do Mentonu a Ventimiglie.

V roce 1863 Karel III. založil developerskou akciovou společnost zkráceně známou jako Société des Bains de Mer neboli SBM, jež měla být zároveň provozovatelem kasina. Hlavním akcionářem se stal François Blanc, muž, který jednou provždy změnil běh života knížectví. Blanc získal na 50 let koncesi na monopolní provozování hazardních her v Monaku. Stála jej 1,7 mil. zlatých franků, ročně dalších 50 000 franků a 10 % z čistého zisku společnosti.

Blancovou představou bylo vytvořit kasino „monumentálních rozměrů, obklopené krásnými hotely, které by se mohly srovnávat s hotely v Paříži nebo Londýně“. Pro svůj ambiciózní plán si vybral část pobřeží s pustou náhorní plošinou Le Spélugues. V roce 1863 bylo postaveno první kasino, o rok později Hôtel de Paris a v roce 1868 Café Divan (pozdější Café de Paris). Už roku 1866 byla nová čtvrť s hotely, vilami a zahradami na počest knížete pojmenována Monte Carlo.

Úspěch kasina byl tak ohromující, že se muselo opakovaně rozšiřovat a přestavovat. Nejznámější kasino Evropy stojí na náměstí Place du Casino osázeném palmami, v nádherném prostředí vodních fontán a exotických rostlin. Jeho dnešní podobu eklektické budovy s měděnými kopulemi a dvěma rokokovými věžičkami mu dal v letech 1877–1879 tehdy módní architekt Charles Garnier, stavitel pařížské opery. Atrium s 28 ionskými sloupy z onyxu, které podpírají galerii osvětlenou nádhernými bronzovými svícny, vede návštěvníky k herním stolům pod zlatými lustry – pompézní chrám hazardu, Belle Époque par excellence!

Monte Carlo se rychle stalo oblíbenou destinací evropské elity. Mířily sem nejrůznější osobnosti, mj. ruský car, budoucí britský král Eduard VII., spisovatel Alexandre Dumas nebo skladatelé Jacques Offenbach či Hector Berlioz. Hned v prvním roce dosáhl zisk kasina 800 000 zlatých franků. O tři roky později to byly dva miliony. Díky tomu mohl Karel III. již brzy zrušit v knížectví daň z příjmu. Státní rozpočet Monaka byl po několik desetiletí financován výhradně ze zisků kasina. Monte Carlo se stalo centrem nejen hazardu, ale i rušného evropského společenského života. Začal tu vznikat svět luxusu, jaký Evropa doposud neznala.

Samotné herní stoly ale nestačily, hosté potřebovali to, co již využívali jinde – operu, koncerty, tanec, luxusní hotely a restaurace. Garnier byl pověřen stavbou elegantní koncertní síně. V rekordním čase osmi měsíců byl přistavěn ke kasinu sál známý dnes jako Salle Garnier a slavnostně otevřen vystoupením Sarah Bernhardtové. Opulentně dekorovaný interiér v zářivě červené a zlaté barvě, s centrální knížecí lóží a červenými sametovými sedadly, je menší replikou pařížské opery (Palais Garnier), kterou architekt postavil několik let předtím a zhmotňuje nadsázku a odvážnost, jež charakterizovaly již budovu Casina.

Už v roce 1864 otevřela SBM na Place du Casino Hôtel de Paris. Jeho luxusní restaurace patřila a i dnes patří pod jménem Le Louis XV – Alain Ducasse a se svými třemi michelinskými hvězdami ke gastronomickým klenotům knížectví. Hotelový bar Américain je jedním z ikonických nočních podniků, kde se již sto let setkávají celebrity. Jeho atmosféra okouzlí stylem „bouřlivých 20. let“ 20. stol. – dřevo, samet, kožená křesla s patinou a živý jazz. Vše působí dojmem, že se tu za okamžik začnou točit scény z Velkého Gatsbyho. Ostatně Francis Scott Fitzgerald s manželkou Zeldou tu svého času ochutnávali míchané kreace z koktejlového lístku, u stolu číslo 34 sedával Frank Sinatra. Fotografie na stěnách připomínají další slavné návštěvníky baru: Edith Piaf, Charlie Chaplin, Cary Grant, Romy Schneiderová, Lady Gaga a další hvězdy.

Za 1. sv. války počet návštěvníků Monte Carla klesl a po válce bylo Monako opět na dně. Francie povolila hazard, kasino ztratilo svůj monopol, SBM se topila v dluzích a knížectví, které bylo navíc bez legitimního následníka trůnu, hrozil zánik. Aby se v nástupu na trůn zabránilo německému princi Vilému II., hraběti z Württembergu-Urachu, který se sice narodil a vyrůstal v Monte Carlu jako syn princezny Florestiny Monacké, ale jako Němec byl po válce neakceptovatelný, přiměla Francie prince Ludvíka II. adoptovat jeho nemanželskou dceru Charlotte. Ta se provdala za hraběte Pierra de Polignaca, porodila pozdějšího prince Rainiera III. a dynastie byla zachráněna.

Ve 20. letech 20. stol. zažívalo Monte Carlo opět vzestup, ale ve stínu kasina, Rallye Monte Carlo, závodů rychlých motorových člunů či představení baletní společnosti Sergeje Djagileva, k nimž navrhovali kulisy Pablo Picasso, Henri Matisse nebo Georges Braque, doutnala sociální nespokojenost. Turistický ruch sice opět zvýšil zisky SBM, ale občané a hlavně špatně placení dělníci volali po reformách. Ludvík II. byl nakonec nucen udělat několik ústupků.

Během 2. sv. války kasino fungovalo dál a jeho zisky stoupaly, po jejím skončení se ale SBM znovu ocitla ve finančních potížích. Když se vlády v roce 1949 ujal tehdy šestadvacetiletý kníže Rainier III., musel Monako znovu vybudovat. Na obnovu země naléhavě potřeboval peníze. V této situaci přišel začátkem 50. let do Monaka řecký miliardář Aristoteles Onassis, jedna z nejvlivnějších osobností své doby. Jeho jachta Christina O, přestavěná z vojenské lodě, byla luxusním sídlem na moři, kde se setkávali státníci jako Winston Churchill a J. F. Kennedy i slavné divy a hvězdy – Maria Callasová, Greta Garbo, Liz Taylorová, Marilyn Monroe, Frank Sinatra. Onassis si chtěl udělat z knížectví domovský přístav s neutrální vlajkou pro svoji flotilu tankerů a zlatý důl ovládnutím SBM. Přišel s geniálním nápadem, že k ozdravení monackých financí pomůže sňatek Rainiera se ženou, která svou osobností poskytne knížectví perfektní image. Rozhodl se proto najít pro knížete mimořádně okouzlující a bohatou manželku.

Onassisovy standardy splňovaly pouze největší hollywoodské hvězdy. Marilyn Monroe záhy vyřadil, protože nebyla dostatečně bohatá. Ale byla zde Grace Kellyová, dcera bohatého stavebního magnáta, čerstvá držitelka Oscara, dokonale krásná herečka na vrcholu kariéry, bez skandálů a katolička. Její setkání s knížetem Rainierem zprostředkoval časopis Paris Match. O rok později už mířil do Monaka zaoceánský parník s nejelegantnější nevěstou světa na palubě. Vstup Grace Kellyové do Monaka se stal triumfálním průvodem a svatba jednou z největších mediálních událostí 20. stol. Pohádkovou událost sledoval v dubnu 1956 celý svět jako omámený. Byla to však pohádka za vysokou cenu. Než se stala princeznou, musela nevěsta podepsat přísnou předmanželskou smlouvu a zaplatit věno dva miliony dolarů, což by dnes odpovídalo zhruba desetinásobné částce. Svou roli ale plnila Grace perfektně, získala si srdce Monačanů a knížectví se dostalo na stránky novin po celém světě.

Svatbou image Monaka enormně stouplo a podnikání začalo opět vzkvétat – přesně podle Onassisova plánu. Onassis začal skupovat akcie SBM, až získal ve společnosti většinu. V 60. letech se ale neshodl s knížetem v otázkách dalšího rozvoje Monaka. Rainier navýšil kapitál, takže Onassis svou většinu v SBM ztratil a v roce 1965 se z Monaka stáhnul. Bez ohledu na to se ale luxusní a kongresová turistika dále rozvíjela, stát byl konsolidován a Rainier podporoval ekonomickou expanzi zakládáním dceřiných společností zahraničních firem. Během 30 let kníže znásobil příjmy své země dvacetkrát. Bývalé pirátské doupě se stalo útočištěm magnátů všeho druhu.

Na rozdíl od svých předchůdců měl Rainier se svou maličkou zemí ambiciózní plány. S Hongkongem jako vzorem zahájil kníže obrovské odvodňovací a stavební projekty. Město se stalo rájem developerů, neboť ti nejbohatší z bohatých byli ochotni udělat cokoli, aby si tam zajistili kousek betonu. Nové bohatství však mělo i své stinné stránky: spekulace s nemovitostmi, nekontrolované zastavování volných ploch, které vedlo mj. k vymizení starých čtvrtí, nejisté pracovní podmínky. Do knížectví jezdilo denně na 30 000 dělníků, jenom 13 % pracovníků v Monaku žilo.

Po Rainierovi pokračuje v expanzi jeho syn Albert II. Monako se stalo daňovým rájem. Má nízké daně z podnikání, soukromé osoby s bydlištěm v knížectví nemusí platit daň z příjmu, z majetku ani dědickou daň. Výjimkou jsou francouzští občané. V Monaku je půl stovky bank, které se zaměřují především na správu majetku pro velmi bohaté klienty. Vedou 340 000 až 500 000 účtů, s aktivy v hodnotě kolem 500 miliard eur. Mnoho účtů je anonymních. Samotných Monačanů je přitom 38 000. Kvůli různým finančním aférám a nedostatečnému boji proti praní špinavých peněz zařadila Evropská komise v roce 2025 Monako na seznam finančně vysoce rizikových zemí. Zdůrazňuje se však, že v otázce praní špinavých peněz je stále více ochotné ke spolupráci. Albert II. chce s některými praktikami minulosti skoncovat a profilovat Monako jako plnohodnotné finanční centrum. „Etika je nedělitelná. Peníze a čestnost musí být trvale v souladu,“ řekl v roce 2005 při svém nástupu do úřadu.

I dnes je velká část monacké ekonomiky spojena se skupinou SBM, v níž má knížecí rodina podíl 69,1 %. Kromě legendárního kasina společnost provozuje operu, kongresové a kulturní centrum Grimaldi Forum, luxusní hotely, restaurace, noční kluby, lázně, pláže, golfové kluby a další objekty. V roce 2020 SBM zaměstnávala téměř 5000 lidí. Podle jejích údajů přispívá kasino do státního rozpočtu Monaka přibližně pěti procenty. Mění se struktura hráčů – kromě tradičních klientů z východní Evropy a Itálie přichází stále více hostů z Blízkého východu a Číny. Mění se i atmosféra. Pompézní historická výzdoba se už často považuje za muzeální a pro mnohé nové hráče odrazující, v některých sálech už neplatí závazný dress-code. Mluví se o modernizaci hazardu ve stylu Las Vegas i o stavbě plovoucího megakasina v Monackém zálivu.

A jaké jsou výhledy do budoucnu? V současné době je Monako zcela zastavěno, cena pozemků extremně vysoká, ale přesto se nepřetržitě staví směrem do nebe a ne právě s velkou fantazií. Svou siluetou betonových kolosů a mrakodrapů si stát získal pověst „Manhattanu u Středozemního moře“. Označení není náhodné, staví se také 10 pater do hloubky a nejenom pro parkoviště. Podzemními tunely je knížectví doslova proděravěno jako ementál.

Rainier III. po více než půl století zvyšoval prosperitu knížectví poněkud pochybnou směsicí glamouru a peněz. Jeho nástupce Albert II. chce knížectví odklonit od gigantických projektů a opatrně a diskrétně jej přeměnit ve vzorovou zemi s udržitelným rozvojem. Hříchy stavebního boomu poháněného super bohatými obyvateli omilostňuje promyšlenějším přístupem. Stejně jako jeho předchůdce omezil výstavbu výškových budov a zavedl regulaci hustoty a výšky zástavby. Nicméně se objevily nové projekty mrakodrapů. Tour Odeon, nejvyšší budova v Monaku, postavená v roce 2015 je vysoká 170 metrů. S 49 nadzemními a 10 podzemními podlažími znamenala návrat k zaběhlé praxi v knížectví. Monako, jak říká jeden z nejvýznamnějších developerů, má stálou potřebu nových milionářských rezidentů, což vyžaduje růst nových staveb. Místo pro drahé nemovitosti chybí, ale na pevnině už volný prostor není. V posledních dekádách získalo Monako 14 % nových ploch pro zástavbu zasypáním moře do hloubky 40 metrů. Na ploše 32 ha vznikla nová čtvrť Fontvieille. Dnes je již celá plocha zastavěna a její další rozšíření není kvůli prudce klesajícímu dnu (do hloubky až 80 metrů) proveditelné.

A tak pro další výstavbu je třeba využívat nejmodernější technologie pro stavby na moři. Příkladem inovace, elegance a udržitelnosti je čtvrť Le Portier a projekt Mareterra – Moře a pevnina architektů Renza Piana a Denise Valode mezi Port Hercules a Grimaldi Forum, jež poskytuje luxusní bydlení pro 1000 milionářů. Okázalá nová výstavba vznikla na ploše 6 ha získáním stavební plochy na moři pomocí betonových kesonů, které rozšiřují pobřeží. V této ekologické čtvrti s využitím sluneční energie, kde příroda a sofistikovanost koexistují, vyrostl na pobřežní promenádě park s piniovým hájem, 110 apartmánů a 14 vil. Nicméně, cena apartmánů o velikosti mezi 300 až 700 m² s úžasnými výhledy na moře a kvetoucí středomořské zahrady začíná u 100 000 eur za m². Na návrhu dalších částí čtvrti se podílejí přední světové autority, jako Tadao Ando, Lord Norman Foster a krajinářský architekt Michel Desvigne. Nicméně, vědci a biologové poukazují na křehkost a zranitelnost pobřeží. Zabíráním moře hrozí narušení nebo poškození pobřežního ekosystému.

Monacká vláda proto přistupuje k dalším projektům získávání nové stavební plochy s opatrností. Vývoj koncentruje na koncepty na pilířích, podobně jako u ropných plošin. To by umožnilo výstavbu umělých ostrovů s další expanzní plochou.

Kromě rezidencí, jachetních přístavů a shoppingu nabízí Monako svým prestižním návštěvníkům prvotřídní rozptýlení. Začíná se v lednu Mezinárodním cirkusovým festivalem, jehož tradicie začala v roce 1974 a který se postupně stal nejslavnějším svého druhu na světě. Následuje Rallye Monte Carlo, která se koná od roku 1911 a vede převážně francouzskými Alpami. Od roku 1929, kdy byl slavnostně otevřen okruh Circuit de Monaco, se v Monte Carlu pravidelně konají automobilové závody. Na konci května se ulicemi knížectví prohánějí monoposty formule 1. Příslušníci knížecí rodiny jsou rovněž velcí fotbaloví fanoušci, což potvrzuje jejich silné pouto s renomovaným týmem francouzské ligy AS Monaco, který knížecí rodina v roce 1924 založila a (spolu)vlastní. Žádný fotbalový fanoušek, který přijede do Monaka, pak nevynechá Promenádu šampionů, úsek chodníku na nábřežní promenádě za kasinem a nad střechou šestibokého Auditoria Rainiera III., kterou zdobí barevná mozaika od Victora Vasarelyho. Mezi dlaždicemi jsou zapuštěny panely s otisky chodidel slavných fotbalistů, vítězů každoroční ankety Zlaté chodidlo, která se koná od roku 2003. Fotbaloví novináři z vybraných periodik navrhují vždy 10 aktivních hráčů starších 29 let, z nichž pak fanoušci volí vítěze. Kromě toho se také každým rokem vybírá několik legend z řad fotbalistů, kteří již nehrají. Dvojí zastoupení tu má i Česká republika – Pavel Nedvěd vyhrál hned druhý ročník ankety, Antonín Panenka byl jednou z legend vybraných o 10 let později.