Londýn

65 

Vydání: červenec 2017

Britská metropole patří se svými osmi a půl miliony obyvatel k nejlidnatějším městům Evropy. Další milion lidí do ní denně dojíždí za prací. Ročně ji navštíví na 17 milionů turistů. Rozlohou 1572 km2 je zřejmě největším evropským městem. Na plochu Londýna by se vešlo 146 300 fotbalových hřišť. Jeho rozlehlost je dána zejména tím, že bytovou zástavbu tvoří především jednopatrové domky. Již tisíc let je Londýn hlavním městem Anglie, od roku 1707 pak metropolí tehdy vzniklého Spojeného království…

Londýn
Katalogové číslo: londyn-4 Kategorie: , , ,
časopis Země světa - logo
Londýn

Britská metropole patří se svými osmi a půl miliony obyvatel k nejlidnatějším městům Evropy. Další milion lidí do ní denně dojíždí za prací. Ročně ji navštíví na 17 milionů turistů. Rozlohou 1572 km2 je zřejmě největším evropským městem. Na plochu Londýna by se vešlo 146 300 fotbalových hřišť. Jeho rozlehlost je dána zejména tím, že bytovou zástavbu tvoří především jednopatrové domky. Již tisíc let je Londýn hlavním městem Anglie, od roku 1707 pak metropolí tehdy vzniklého Spojeného království.

Titulek „Londýn je místem k žití“ jsem zvolil pro svůj úvodní článek už v prvním čísle tohoto časopisu věnovaném Londýnu, které vyšlo v říjnu 2002. Přemýšlel jsem, zda stále ještě i po 15 letech platí? A mohl jsem si naštěstí odpovědět, že ano! Proč? Zřejmě proto, že Londýňané dokážou brát svůj život s úsměvem. Vždyť právě úsměv umí vnést do všedního dne radost. V britské metropoli je běžné, že se na vás v obchodě či na ulici usměje zcela neznámý člověk, jen tak pro nic za nic. Jak málo stačí, aby bylo na světě lépe…  Ostatně se domnívám, že kdyby se dělala statistika nejužívanějších anglických slov v běžném ostrovním životě, na prvních místech by se umístily výrazy „promiňte“, „prosím“, „děkuji“ či „dovolíte“. V této souvislosti snad ani není třeba připomínat, že pro prodavače je tady zákazník jejich pánem, ne-li přímo láskou, neboť slovo love je zde dalším často užívaným výrazem. Stejně samozřejmé je, že na přechodech má absolutní přednost chodec. Ostatně právě přechody označené žlutočernými sloupy s blikající žlutou lampou na vrcholu patří k symbolům nejen Londýna, ale všech britských měst. Vznikly již ve 30. letech minulého století, takže v tomto směru mají Britové oproti nám náskok dobrých sedmdesáti let…

V posledních 15 letech se ale změnilo londýnské panorama. Čím dál obtížněji se pořizuje snímek Toweru bez rušivé nové zástavby v pozadí. V City například vyrostla „Okurka“, mrakodrap navržený světoznámým architektem Normanem Fosterem. Stavba, která však nevadí a lahodí oku. Naopak dodnes ve mně budí jisté rozpaky nejvyšší londýnská budova zvaná „Střep“ (The Shard), kterou postavili téměř přímo nad nádražím London Bridge. I po pěti letech od doby, kdy byl Střep podle návrhu dalšího proslulého architekta Renza Piana dostavěn, mi připadá jaksi nedokončený… V každém případě však můžeme v britské metropoli najít skvělé příklady téměř všech architektonických slohů: od románského přes gotiku, renesanci, baroko až třeba po funkcionalismus. Jen secesi v Londýně nehledejte. Zato je tu ale mnoho skvělých ukázek stylu art deco, vždyť také deník The Guardian před pár lety zařadil metropoli nad Temží mezi deset světových měst, kde lze tento styl obdivovat.

Nijak se také nezměnila skutečnost, že Londýn je sice hlavním městem Británie, ale od „zbytku“ království se velmi odlišuje. Po referendu o „brexitu“ bych řekl naštěstí! Svým kosmopolitním charakterem je téměř jakýmsi státem ve státu. Vždyť také během první i druhé světové války se na desítkách propagandistických a náborových plakátů neobjevovala žádná z londýnských ikon (třeba Big Ben, Tower Bridge nebo Buckinghamský palác), ale pastorální pohledy na anglický venkov.

Čím je tedy dnešní metropole nad Temží? Sídlem vlády a parlamentu, místem nejdůležitějších událostí, jako jsou korunovace či pohřby panovníků, přístavem, obchodním a finančním centrem, koncentrací moci a bohatství, inspirací pro výtvarníky a spisovatele či jen obrovským shlukem mnoha vesnic tvořících velkou metropoli? Je vlastně vším dohromady, zaleží jen na tom, kterou z jeho tváří si vyberete. Především je ale Londýn novodobým Babylonem. V jeho ulicích, parcích či hospůdkách je možné slyšet na 190 různých jazyků – mezi nimi samozřejmě i slovanské, především polštinu a ruštinu, neztratí se však ani čeština či slovenština.

Asi půl miliónu Londýňanů má své předky z oblasti karibských ostrovů, stejný počet pak z indického subkontinentu, tedy bývalých součástí britského impéria. Třiatřicet národností je v Londýně zastoupeno více než 10 000 příslušníky. Přes milion současných obyvatel metropole se narodilo mimo území Británie. Právě multietnicita a multikulturnost dávají Londýnu nenapodobitelné kouzlo a neopakovatelnou atmosféru. Proto je například dnešní East End doménou zejména přistěhovalců z Indie a Pákistánu, v Ealingu převládají Poláci, čtvrť Kilburn je zase takovým malým Irskem. Ostatně Irové trvale usazení ve Spojeném království se těší výsadě, že mohou volit do britských zastupitelských orgánů, aniž by potřebovali britské občanství!

V samém centru města nechybí ani „čínská čtvrť“, i když ji ve skutečnosti tvoří jen několik uliček. Čínské restaurace jsou ale snad ve všech koutech Londýna. Nepřehlédnutelní jsou v jeho ulicích muslimové, vždyť jsou největší náboženskou menšinou v Británii. Nezanedbatelná je také židovská komunita. Zejména členové ortodoxních kongregací jsou například ve čtvrtích Golders Green, Stamford Hill a Hendon v pátek večer snadno rozeznatelní.

Bylo by jistě velmi odvážné tvrdit, že veškeré londýnské komunity žijí vždy pospolu v míru a  klidu, je však pravda, že tolerance většinou převládá. Bez ní by ani nebylo možné si život v Londýně představit. A také díky ní se v britské metropoli mohou dobře cítit i cizinci, kteří z angličtiny ovládají jen několik základních slovíček. Nemusejí se bát, že by jejich neznalosti využil nějaký prodavač či taxikář ve svůj prospěch. Naopak, Britové, z nichž jen málokdo kromě své mateřštiny ovládá nějaký jiný jazyk, jsou většinou jejich alespoň primitivními znalostmi angličtiny natolik nadšeni, že jsou cizincům velmi nápomocní. Ostatně kosmopolitní charakter metropole nad Temží dokládá i skutečnost, že nejpůsobivější pohledy na ni vytvořili v průběhu staletí cizinci: Čech Václav Hollar, Benátčan Canaletto, Francouz Claude Monet či Američan James Whistler.

Jako všechna světová velkoměsta trpí Londýn dopravní zácpou. Londýnský traffic jam, neboli „dopravní marmeláda“, je pověstný snad již z dob, kdy po ulicích jezdily jen kočáry. Stále houstnoucí provoz má ale i své světlé stránky. Díky současné průměrné rychlosti aut v centru města, která je pouhých 10 mil/hod., se počet obětí na životě při dopravních nehodách od 60. let minulého století snížil o více než polovinu! Je otázka, nakolik snížilo dopravní zatížení zavedení mýta pro vjezd do rozšířeného centra na počátku roku 2003. Po Oxford Street, i když do ní smějí jezdit jen autobusy a taxíky, se nezřídka dopravní prostředky pohybují jen „přískoky“… Můžeme se ale zamyslet nad tím, jak by situace v dopravě vypadala bez zavedení mýta.

Londýňané jsou na své město většinou pyšní. Zdůrazňují, že dnes je nejdůležitějším světovým centrem kultury, když na této pozici vystřídal Paříž a New York. Počet návštěvníků divadel ve West Endu již dávno překonal newyorskou Broadway, výstav výtvarného umění je tolik, že není v  silách jednoho člověka všechny zhlédnout, o koncertech vážné a populární hudby ani nemluvě.

Obyvatelé britské metropole nedají dopustit na své parky, do kterých si zajdou, jak jen mohou, často jen na chvíli během polední přestávky, aby tam v klidu zkonzumovali svůj sendvič. Na lavičce nebo jen prostě na trávníku. Cedule s nápisem „vstup na trávník přísně zakázán“ by si tu asi nikdo nedokázal představit. Množstvím zeleně se Londýn zcela jistě řadí na přední místo mezi světovými velkoměsty, ostatně bez ní by se udusil. A není to jen proslulý Hyde Park či Kensingtonské zahrady v srdci města, ale každá čtvrť má svůj vlastní, alespoň malý parčík.

Co však již dávno není v Londýně k vidění, je pověstná „londýnská mlha“, přesněji řečeno smog. Od 60. let minulého století prostě neexistuje…  Odstranění tohoto spíše průmyslového než meteorologického úkazu nebylo bezbolestné. Impulsem k zavedení přísného zákona, zakazujícího například spalování neekologických paliv v lokálních topeništích, byl, bohužel, velký smog na podzim roku 1952, kdy kvůli znečistěnému ovzduší zemřelo několik stovek lidí! Přesto ale trvalo čtyři roky, než britský parlament schválil příslušný zákon. A několik dalších let bylo potřeba k tomu, aby se uplatnění zákona projevilo i v londýnském ovzduší. Ještě v zimě roku 1962 zabil smog během tří dnů na šedesát lidí, viditelnost byla tehdy téměř nulová, zastavena byla železniční i lodní doprava. Od té doby se však již v Londýně dýchá dobře, což potvrzují i lidé, kteří mají jinde dýchací potíže. Pokud by se snad někomu přece jen po londýnské mlze stýskalo, musíme jej odkázat na romány Arthura Conana Doyla o Sherlocku Holmesovi či jejich filmová a televizní zpracování. Nebo doporučit návštěvu Prahy, když v ní zavládne inverzní počasí…

Londýn je také městem velkých kontrastů. Stačí zabočit z některé rušné třídy, k nimž patří třeba Piccadilly nebo Notting Hill Gate, a záhy se ocitneme v tichých uličkách plných zeleně předzahrádek nízkých domů, jež sice na první pohled nemusejí vypadat příliš honosně, ale jen týdenní nájemné může v přepočtu činit průměrný roční český plat. Právě cena nemovitostí je spolehlivým barometrem toho, zda se nacházíme v bohaté či chudé čtvrti. Ty se střídají bez předběžného varování a často naprosto nelogicky. Bohatší části lze však často rozeznat podle jediného zvonku u domovních dveří – znamená to, že celý dům patří jen jednomu nájemníku či vlastníku. Nic však není definitivní. Například čtvrť Notting Hill, kterou svého času proslavil stejnojmenný film s Julií Robertsovou a Hughem Grantem, byla ještě před pár desítkami let chudá, dnes patří k těm bohatším a hlavně módním.

Nejviditelnější hranicí je řeka Temže, která dělí Londýn na severní a jižní. Severní část je bohatší, nachází se v ní naprostá většina důležitých institucí, téměř celou ji pokrývají trasy metra. Což nelze říci o jižním Londýnu, kde je doprava trochu komplikovanější. Jižní Londýn zůstává zkrátka v mnoha směrech stále ještě jakousi Popelkou. Platí rovněž to, že pokud někdo má svoji první londýnskou adresu v severní části, stěhuje se za lepším bydlením, což bývá i několikrát za život, už jen v rámci této oblasti.

Říká se, že k Londýnu nemůže nikdo zůstat lhostejný. Buď si jej zamiluje, nebo jej naopak nenávidí. Pro jedny tak může být místem nespočetných krás a mnohých přátelství, pro druhé pak peklem velkoměsta a nezměrné osamělosti. Přes takto rozdílné názory je však především místem, kde se dá dobře a spokojeně žít. I po více než dvou stech letech totiž stále platí dnes již okřídlený výrok anglického literárního kritika, encyklopedisty, prozaika a básníka Samuela Johnsona: „Kdo je unaven Londýnem, musí být unaven i životem.“

Hmotnost 161 g

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Londýn“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.