Počátky londýnské veřejné dopravy sahají až do roku 1829, kdy se objevily první omnibusy tažené koňmi. Největší událostí 19. stol. se v roce 1863 stalo otevření první podzemní dráhy na světě. První autobusy s benzinovým motorem se v Londýně objevily až na počátku 20. stol. Po jeho polovině pak zcela z ulic vytlačily trolejbusy a tramvaje, které dnes jezdí jen v jižních předměstích Croydon a Merton. Nedílnou součástí městské dopravy jsou také říční lodě, které zajišťují pohodlné a poměrně rychlé spojení třeba mezi Westminsterem a Greenwichem. V olympijském roce 2012 pak přibyla další možnost propojení Greenwiche a čtvrti Docklands na severním břehu Temže – kabinová lanovka pendlující nad Temží. Veškeré druhy dopravy však mají v 21. stol. jedno společné: symbol ústřice. Ten se na počátku třetího tisíciletí objevil na čtečkách autobusů a turniketech v metru a samozřejmě na jízdenkách v podobě elektronických karet zvaných „oyster card“.
Když jsem někdy před čtvrt stoletím viděl poprvé plánek londýnského metra, mojí první myšlenkou bylo, že v tom se člověk nemůže vyznat. Skutečnost je naštěstí jiná. Orientace je ve spleti podzemí britské metropole docela snadná. Stačí jen umět číst a vyznat se ve světových stranách. Směr jízdy na jednotlivých nástupištích je totiž většinou označován sever nebo jih, resp. východ či západ. Stejně jednoduché bylo tehdy pořídit si týdenní jízdenku. Stačilo mít u sebe pasovou fotografii a vydání „tramvajenky“ netrvalo u okénka ve vestibulu kterékoli stanice metra více než minutu.
Dnes je pořizování denních a dalších časových jízdenek pro obyvatele Londýna i jeho návštěvníky ještě mnohem snazší. Od roku 2003 tu existuje systém oyster card, jakýchsi elektronických peněženek. Zpočátku se tyto kartičky vydávaly zdarma, v současnosti je třeba na její získání zaplatit zálohu ve výši pěti liber. Fotografie již není zapotřebí! Zavedení systému nebylo nijak nárazové, protože již od počátku století se v autobusech a na turniketech ve stanicích metra začaly objevovat čtečky v podobě kulatých žlutých terčů. A později také na železničních zastávkách příměstských vlaků. I ty jsou velmi důležitou součástí londýnské hromadné dopravy, zejména v jižní části metropole, kde není příliš rozvinutá síť metra. Na oyster card si můžete nejen předplatit časové jízdenky, ale kartou můžete platit i jednotlivé jízdné, což je výrazně levnější než u standardních lístků. Od roku 2005 je navíc omezena maximální cena jízdného za jeden den – zaplatíte nejvýše to, co byste utratili za „Travelcard“.
Je však možné, že i systém oyster card bude brzy překonán. Už rok je totiž možné místo ní používat bezkontaktní bankovní karty včetně těch z českých bank! Odpadá tak třeba placení zálohy za kartu a její vracení. To je ostatně možné jen na letištích nebo některých nádražích. Snad ve všech stanicích metra totiž zmizela prodejní okénka, prodej jízdenek a nabíjení oyster card je možné výhradně u automatů.
První metro světa
„V sobotu od rána, v tak brzkou dobu, jakou je šestá hodina, až do pozdní noci jezdily v krátkých intervalech vlaky plné lidí mezi Paddingtonem a Farringdon Street. Záhy bylo jasné, že jak počet lokomotiv, tak i vagonů, které měla společnost k dispozici, nestačil požadavkům prvního dne provozu. Od osmi hodin byla každá stanice přeplněna lidmi, kteří se chtěli svézt. Velmi malé šance dostat se do vlaků měli ti, kdo se rozhodli koupit jízdenky v jakékoli stanici uprostřed trasy, protože všichni, až na vzácné výjimky, jeli z konečné na konečnou,“ napsal reportér listu The Daily Telegraph v úvodu svého článku, který vyšel v pondělí 12. ledna 1863.
Slavnostní otevření se uskutečnilo již v pátek 9. ledna. První jízdy – vlak vyjel z Paddingtonu krátce po 13. hodině – a slavnostního banketu se zúčastnilo na 700 významných osobností viktoriánského světa. Chyběly mezi nimi pouze dvě: premiér lord Palmerston, který se omluvil s tím, že raději stráví zbytek svých dnů nad zemí, a duchovní otec „podzemky“ Charles Pearson, který zemřel čtyři měsíce před jejím otevřením.
V roce 1843 přišel Pearson s myšlenkou spojit všechna důležitá londýnská nádraží podzemní železnicí. O deset let později, roku 1853, schválil plán na vybudování podzemní dráhy v Londýně britský parlament. První projekt pro ni vypracoval sir John Fowler, později proslulý konstrukcí železničního mostu Firth of Forth ve Skotsku. Se stavbou se však začalo až v roce 1860, trvala tedy pouhé tři roky.
Podzemní dráha spojující čtyři nejdůležitější vlaková nádraží v severním Londýně měla šest stanic a provozovala ji společnost Metropolitan Railway. Vozy byly připojeny k parním lokomotivám zvlášť uzpůsobeným k provozu pod zemí. Avšak dobové prameny uvádějí, že „ač je postaráno o ventilaci a nové lokomotivy stravují dokonale kouř i páru, jeví se přec tu a tam mlhy podzemské, jež však nepřekážejí Londýňanům“…