Skotsko

4,90

Katalogové číslo: skotsko Kategorie: , , ,

Skotská Vysočina patří bezesporu k nejmalebnějším částem Spojeného království, zároveň ale také k nejdrsnějším. Blízkost oceánu a Golfského proudu způsobuje časté změny počasí, které spolu s hornatým reliéfem zformovaly zdejší obyvatele do otužilého a svérázného národa. Díky své nezdolnosti si dodnes udržel svoji kulturu, tradici i jazyk, což se mimo jiné projevuje i v místopisu. Řečeno s Karlem Čapkem, jezera se tu nazývají Loch a údolí Glen, každý vrchol se jmenuje Ben a téměř každý člověk Mac.

Scottish Highlands neboli Skotská vysočina může přízvisko prastarý používat právem. Toto právo je dáno její geologickou historií, která současně vymezila i její hranice. Tektonický zlom, táhnoucí se od ostrova Arran u západního pobřeží k přístavnímu městečku Stonehaven na východní straně, rozděluje celé Skotsko na Lowlands – Nížinu a Highlands – Vysočinu. Oba kraje jsou odlišné nejen geologicky, ale i historicky a kulturně.

Převážnou část podloží Skotské vysočiny tvoří kambrické či dokonce prekambrické horniny mnohde o stáří více než půl miliardy let. Původní římský název Skotska Kaledonie dal dokonce název geologickému vrásnění z tohoto období. Na tomto podloží pak nacházíme mladší horniny, které se zde usadily z pradávných moří a řek či pronikly jako vyvřeliny prasklinami v zemské kůře. Takový je například sopečný hřeben Cairngorms ve východní části Vysočiny, jenž vznikl před „pouhými“ 40 miliony let. Naopak na severozápadním pobřeží lze nalézt metamorfované ruly patřící do tzv. Lewisianského komplexu, jejichž stáří se odhaduje až na tři miliardy let. To jsou neuvěřitelné dvě třetiny stáří naší planety.

Konečnou podobu zdejších hor pak v dobách ledových vymodelovaly ledovce. Zaoblily ostré hrany a dodaly zdejším údolím charakteristický tvar písmene U. Některá z nich, jako například malebné Glen Coe, jsou téměř učebnicovým příkladem ledovcové aktivity. Pozůstatkem ledovců jsou i četná protáhlá jezera a členité pobřeží s mnoha fjordy.

S ústupem ledovců se krajina začala zalesňovat a pronikající boreální les pokryl převážnou část Vysočiny. V dobách, kdy nejsevernější výběžek Římské říše dosáhl až na hranici Skotska, se oblasti říkalo Silva Caledonia – Kaledonský les nebo také Velký kaledonský les. Byl poměrně řídký a převažujícím stromem byl patrně skotský poddruh borovice lesní doprovázený břízou, jeřábem, jalovcem a tisem, v nižších polohách pak dubem.

Dnes působí Vysočina velmi otevřeným dojmem a lesů zde mnoho nenajdeme. Je to důsledek činnosti člověka, který po staletí zdejší hory odlesňoval. Nejprve kvůli pastvinám pro stáda ovcí a náhorního skotu, později se zbytek lesů stal obětí průmyslové revoluce, která potřebovala více vlny a více dřeva. Dnes se původní les dochoval na necelých čtyřech desítkách lokalit o celkové ploše asi 180 km2. To je pouhé procento z původní odhadované rozlohy Velkého kaledonského lesa.

Souvislé lesy bývaly důležitým útočištěm divoké zvěře. Obývaly je šelmy jako medvědi či vlci. Zatímco medvědi vymizeli už někdy na přelomu 1. a 2. tisíciletí, poslední vlk byl zastřelen na konci 17. stol. Kvůli tomu se pak přemnožila spárkatá zvěř, která přirozenou regeneraci porostů ještě více zpomalila. Proto dnes tvoří krajinu Vysočiny převážně pastviny, vřesoviště a rašeliniště. Skromné pozůstatky původního lesa jsou pod soukromou či státní ochranou. Existuje projekt na zvýšení podílu lesních porostů na zdejších svazích, časově však náročný, takže Vysočina ještě dlouho zůstane v podobě, jakou známe dnes, prostorná a otevřená.

Horalé
Obyvatelé Vysočiny se označují jako Highlanders neboli horalé. Z podstatné části jsou keltského původu, jak ostatně nasvědčuje i jejich jazyk gaelština, příbuzná s irštinou. Skotové patrně přišli na Vysočinu z Irska a Hebrid. Částečně odtud vytlačili a částečně asimilovali legendární národ Piktů, o jehož původu víme pramálo. Převážnou část informací nám podávají římské prameny, ve kterých se mísí despekt s respektem. Despekt k jejich barbarskému stylu života a respekt k bojovnosti a odvaze, s jakou napadali římská pohraniční území. Přestože římské jednotky pronikly i na Vysočinu, kde zbudovaly několik dočasných táborů, nikdy se toto území nepodařilo zpacifikovat. Nakonec se Římané stáhli za Hadriánův val, který odděloval jejich civilizovaný svět od světa barbarů.

Po pádu Římské říše se Britské ostrovy staly cílem germánské expanze, ale nehostinná Vysočina zůstala poměrně nedotčena. Přesto byla neklidným místem, kde se místní klany střetávaly v mnoha konfliktech o území, dobytek a další zdroje. Teprve před sílícím nebezpečím vikingských nájezdů došlo ke sjednocení Skotska pod jediného panovníka, ale feudalismus se po skotských horách rozšiřoval jen ztěžka. Již tehdy se zásadně začaly ukazovat rozdílné postoje obyvatelů Lowlands a Highlands. Více než věrnosti centrálnímu panovníkovi si nezávislí horalé cenili loajality k svému klanu a jeho náčelníkovi.

Přesto se ve 13. stol. staly jednotky Highlanders důležitou součástí skotské armády v bojích proti Angličanům a svoji pověst nezdolných bojovníků si udrželi i v dalších staletích. Jejich způsob boje zvaný horalská zteč – rychlý běh jen v košilích oděných bojovníků se štíty a obnaženými meči či sekerami proti nepříteli – se stal legendárním a byl používán ještě překvapivě dlouho po zavedení palných zbraní.

Poté, co na anglický trůn dosedla skotská dynastie Stuartovců, začali se konečně horalé identifikovat s vládnoucí dynastií. Problém však nastal, když byl Jakub II., poslední král z této dynastie, sesazen z trůnu a vyhnán ze země. Obyvatelé Vysočiny zůstali Stuartovcům věrni a celý sever Skotska následně zachvátila dvě krvavá jakobitská povstání, jejichž porážka měla drtivé důsledky nejen pro všechny zúčastněné, ale i pro budoucí život na Vysočině.

Pro vzbouřené klanové náčelníky, kteří měli to štěstí, že neskončili na popravišti či na dlouhá léta ve vězení, to často znamenalo ztrátu titulu, majetku a půdy. Řada z nich byla nucena odejít i s příslušníky svých klanů do zámořských kolonií. Ti, co zbyli, museli přísahat věrnost panovníkovi. Kdo tak neučinil dostatečně horlivě, mohl dopadnout jako klan MacDonaldů z Glen Coe, jehož 37 mužů bylo zmasakrováno v mrazivé zimě roku 1692. Vojáci kapitána Campbella pak vypálili veškerá stavení a na následky mrazu a hladu zemřelo dalších 40 žen a dětí.

Po porážce druhého jakobitského povstání byly restrikce ještě větší. Britská vláda nařídila odzbrojení vysočinských klanů, zrušila oblíbené Highlander Games a dokonce zakázala nošení kiltu z tradičního tartanu, který byl oděvem horalů po staletí. Od tohoto okamžiku se odvíjí přibližně stoleté období, jehož důsledky jsou patrny na zdejší krajině dodnes.

Vyklizení
O období po jakobitských povstáních historici hovoří jako o Highland Clearence – vyklizení Vysočiny. Noví vlastníci půdy nebyli zatíženi historickou odpovědností vůči svým nájemcům a nastupující průmyslová revoluce vyžadovala velké množství vlny pro britské přádelny. Rozšiřování pastvin a chov ovcí byly výhodnější než nejistá renta od drobně hospodařících nájemců. Část obyvatel vypovězených z půdy se stáhla na pobřeží, kde se pokoušela vydělat na své živobytí rybolovem, část odešla do velkých měst v Nížině, kde se rozvíjela velká průmyslová centra jako třeba Glasgow. Současně probíhala masivní migrace do Severní Ameriky a Austrálie. Dodnes, když se zaposloucháme do angličtiny australského venkova, jsou zde slyšet zřetelné prvky skotské angličtiny.

Pro část horalů se objevila možnost angažmá v armádě. Britská vláda si dobře pamatovala odvahu a houževnatost svých nedávných protivníků a již ve 20. letech 18. století se objevili vojáci v kiltu v britské armádě. Postupně se zúčastnili válek na všech bojištích britského impéria. Sehráli svoji úlohu už při dobytí francouzského Quebeku v Kanadě, pak bojovali proti kolonistům v Americe a mnoho bitev svedli i v Africe či Indii.

V obou světových válkách patřily pluky Highlanders k nejvíce vyznamenávaným a pro svoji vysokou bojovou morálku patří k elitě britské armády dodnes. Rota F Skotské gardy je součástí královské stráže v Londýně a Windsoru. Žádná britská ceremonie se dnes neobejde bez vojenské dudácké kapely a v každém vojenském muzeu po celé Británii najdeme oddělení věnované neohroženým vojákům v kiltu.

Romantika viktoriánské doby
V roce 1837 nastoupila na britský trůn mladičká královna Viktorie a pár let po korunovaci se provdala za svého německého bratrance. Princ Albert byl velmi vzdělaný a hloubavý člověk. Nesnášel zahálčivý život vysoké aristokracie a miloval procházky přírodou. Krom toho, že Britům přinesl zvyk zdobit vánoční stromeček, zakoupil roku 1852 zámek Balmoral v srdci Skotské vysočiny a celá rodina tam často trávila prázdniny. Královna Viktorie si místo velmi oblíbila a ráda jezdila na koni po okolí. Po Albertově smrti vydala úryvky svého deníku o životě královské rodiny na letním sídle.

Kniha Leaves From the Journal of Our Life in the Highlands (Listy z deníku o našem životě na Vysočině) se stala bestselerem. Poprvé v historii se mohli poddaní dozvědět něco o soukromí panovnice a její rodiny. Současně se začali dozvídat i o kráse přírody na severu Skotska. Periferie monarchie se náhle stala vyhlášenou turistickou destinací a atributy horalů, ještě do nedávna zavrhované, se dostaly do módy. Člověk hrající na dudy v kostkovaném kiltu se stal symbolem celého Skotska.

Téměř zapomenuté řemeslo výroby vlněného tartanu zažilo svoji renesanci a vznikly rozsáhlé vzorníky kostkovaných látek, které byly přiřazeny jednotlivým klanům. Staly se tak jedinečným rozlišovacím znakem a také důležitým obchodním artiklem. Celou Británii zachvátila móda „highlandismu“ a básně o zdejší krajině a její historii od autorů, jako byl Robert Burns, se staly populární po celém světě. Některé z nich se ve zhudebněné podobě dodnes často zpívají. Obrazy podmanivé krajiny malovali i mnozí významní umělci jako William Turner či francouzská malířka Rosa Bonheuerová, jejíž dílo obdivovala i královna Viktorie.

Nastupující zájem o alpinismus objevil skotská opuštěná pohoří a výstupy na vrcholy zvané Munro (převyšujících výšku 3000 stop, tedy asi 914 m) se staly populárním sportem. Bohatství zvěře a ryb přitáhlo na Vysočinu pozornost lovců a rybářů ze zbytku monarchie. Začala vznikat turistická infrastruktura a po léta chudý a nehostinný kraj poprvé těžil ze své krásy a divokosti. Romantická doba se zasloužila i o vznik mýtů, jež se zabydlely ve zdejším koloritu a dodnes slouží jako lákadlo pro turisty. Patrně nejslavnější z nich je legenda o příšeře z jezera Loch Ness.

Hlavními atributy, které návštěvníci Vysočiny hledají, jsou divokost a opuštěnost, i když pojem opuštěnost může být v hlavní sezoně na některých místech relativní. Většinou však stačí ujít pár kilometrů stranou, aby se člověk ocitl pouze ve společnosti hor.

Nejkrásnější části zdejší přírody jsou již dvě desetiletí pod ochranou dvou národních parků. Národní park The Trossachs s jezerem Loch Lomond byl vyhlášen v roce 2002 a národní park Cairngorms v srdci Grampianského pohoří o rok později.

Skotská vysočina je jedním z posledních míst, kde můžeme kromě hor obdivovat i původní faunu. Vyhlášená jsou zdejší stáda jelena skotského, ostrovního poddruhu jelena evropského. Na obloze lze zahlédnout plachtící orly skalní a kdo má štěstí, může zaslechnout tokání tetřeva hlušce, pro něhož je Vysočina posledním útočištěm v celém Spojeném království. Ve zbytcích Kaledonského lesa můžete zahlédnout, jak na šiškách hoduje křivka skotská, jediný endemit mezi suchozemskými obratlovci Británie.

V celém Skotsku je 282 vrcholů Munros, z nichž převážná většina leží právě na Vysočině. Někteří nadšenci se předhánějí, kdo je schopen všechny zdolat v nejkratším čase, ale pro většinu návštěvníků jsou vrcholy především vyhlídkami na zdejší krajinu. Pokud se nevypočitatelné skotské počasí umoudří, právě když dorazíte na některou z nich, otevře se vám nezapomenutelný pohled na hory táhnoucí se do daleka, divoké a nezávislé jako národ, který tu po staletí žil. Je to také pohled na prastarý kus země, jenž významně přispěl ke zformování skotské identity.

Skotsko

Hmotnost 186 g