Na každé mapě Skotska nás upoutá svou přímou linií Great Glen – Velké údolí. Při satelitním pohledu z vesmíru skoro připomíná jizvu – jako by někdo seknul jedinou mocnou ranou do hornaté části Skotska. Kdosi, kdo chtěl možná oddělit jižní oblast Lowlands od Skotské vysočiny, ale minul se o celé jedno pohoří. Geologický zlom byl od nepaměti přirozenou komunikační trasou mezi jižním a severním pobřežím.
V případě Velkého údolí jde v zásadě o horizontální tektonický zlom. Je zajímavé, že se geologové dodnes zcela neshodli, jak přesně vznikl. Důvodem je, že zlom je výslednicí velmi dlouhé historie, jejíž počátky spadají do období konce kaledonského vrásnění, kdy se dostaly do kolize dvě litosférické desky, Laurentie a Baltika. Jenže od té doby v oblasti působily další horotvorné procesy, takže hledání důkazů ve formě hornin, které by se na obou stranách zlomu shodovaly, je poměrně složité.
V pozdějších dobách byl zlom aktivní v průběhu hercynského vrásnění a poslední výrazné posuny probíhaly ještě počátkem třetihor. Předpokládaný vzájemný posun obou stran zlomu se uvádí přes 100 km. Jako u většiny zdejších údolí mělo závěrečné slovo zalednění, jehož pozůstatkem jsou tři protáhlá jezera: Loch Lochy, Loch Oich a Loch Ness. Na obou koncích zlomu pak najdeme úzké fjordy – Loch Linnhe na jihu a Morray Firth na severu.
Na rozdíl od jiných podobných útvarů na naší planetě je současná aktivita zlomu minimální. Poslední větší otřes tektonického původu tu zaznamenali v roce 1901, kdy podle záznamů dosáhl intenzity odpovídající pátému stupni Richterovy škály. To ovšem neznamená, že by byl zcela nečinný. Drobné otřesy jsou stále měřitelné, a proto při stavbě Kessockého mostu přes zátoku Morray v severní části údolí použili konstruktéři bezpečnostní tlumiče proti seismickým otřesům.
Vedle určitého respektu vůči zlomu také nepolevuje zájem vědců o výzkum geologických vrstev v dané oblasti. Výrazné údolí oddělující Grampiany od Kaledonských hor je stále vděčným objektem v hledáčku badatelů. Díky jejich práci se tu a tam objeví nové poznatky, které upravují a zpřesňují jeho zajímavou historii.
Kaledonský průplav
Dlouhá úzká jezera nabízela myšlenku plavby Velkým údolím již od 17. stol. První seriózní projekt vytvořil vynálezce parního stroje James Watt už v roce 1773, ale k realizaci průplavu došlo až na počátku 19. stol. Prvním důvodem bylo zkrácení a usnadnění plavby mezi městy Fort William a Inverness, oficiálním správním centrem Vysočiny. Lodě se tak mohly vyhnout zrádným vodám kolem mysu Wrath a v Pentlandském průlivu mezi skotskou pevninou a Orknejemi. Druhým důvodem bylo, že díky stavbě vzniklo velké množství pracovních míst, což mělo zabránit masové migraci obyvatel Vysočiny během „Highland Clearance“ (vyklizení Vysočiny). Třetím důvodem bylo vojenské využití, neboť rozhodnutí o stavbě Kaledonského průplavu padlo v době napoleonských válek.
V čele projektu stanul zkušený stavební inženýr Thomas Telford. Součástí průplavu se stala protáhlá jezera v údolí, takže nově bylo třeba vybudovat jen asi třetinu z celkové délky průplavu 100 km. Stavitelé však čelili jiným výzvám. Vrcholem stoupání bylo jezero Oich, které však neposkytovalo dostatečnou plavební hloubku pro fregaty královského námořnictva. Telford proto postavil přehradu, která zdvihla hladinu až na výšku 32 m n. m. Aby lodě této výšky dosáhly, musel postavit systém zdymadel z obou stran. Celkově jich na kanálu najdeme 29. Nejzajímavější z nich je série osmi plavebních komor nedaleko Fort Williamu, které nesou název Neptunovo schodiště a patří k nejpozoruhodnějším stavbám svého druhu na světě.
Původně byla stavba plánována na sedm let, což se však kvůli četným obtížím ukázalo jako pouhá fikce. Stavba nakonec trvala od vyhlášení projektu v roce 1803 do otevření průplavu dlouhých 19 let. Finanční částka odhlasovaná parlamentem se vyšvihla na dvojnásobek a dosáhla téměř 910 000 liber. Navíc se během práce na kanálu změnila technologie stavby lodí a pro nová plavidla s ocelovým trupem byly plavební komory nedostačující. I strategický význam kanálu byl mizivý. Napoleon byl poražen a britské válečné námořnictvo se stalo pány nad vodami. Ani vytvoření pracovních míst pro horaly z Vysočiny se neukázalo jako úplně úspěšné. Na stavbě pracovalo kolem 3000 lidí, ale fluktuace byla vysoká. Obyvatelé Vysočiny raději hledali práci na rybářských lodích či při těžbě rašeliny a Telford byl nakonec donucen přivézt dělníky z Irska, za což si logicky vysloužil kritiku.
Téměř od počátku však byl zjevný turistický potenciál průplavu. Od svého otevření sloužil i pro osobní dopravu a cesta systémem plavebních komor i po dlouhých jezerech se ukázala jako atraktivní. V roce 1873 po něm proplula i královna Viktorie, a zasloužila se tak o potřebnou publicitu.
Turistům slouží Kaledonský průplav dodnes. Po nedávných opravách je plně funkční a přiláká ročně na půl milionů návštěvníků. Někteří připlouvají na vlastních jachtách, jiní na výletních lodích, aby mohli obdivovat podivuhodné technické dílo či krásu okolní přírody.
Miláček jménem Nessie
Jezero Loch Ness je druhým největším jezerem ve Skotsku. Na rozdíl od premianta, kterým je členité a malebné Loch Lomond, nepůsobí Loch Ness příliš výtvarným dojmem. Přesto jeho jméno znají ve všech koutech naší planety. Důvodem není jezero samotné, ale jeho tajemný obyvatel. Někde v hlubinách jeho temných vod se totiž ukrývá neznámý tvor, jemuž místní říkají familiárně Nessie.
Podle zastánců jeho existence se jedná o tvora 15–20 m dlouhého, s úzkým a protáhlým krkem a jedním či několika hrby. Podle některých popisů by se měl podobat plesiosaurovi, vyhynulému rybožravému plazu z druhohor. V jezeře prý přebývá už docela dlouho. První zmínka o netvorovi pochází již z 6. stol. a souvisí s počátkem křesťanství ve Skotsku. Irský misionář, sv. Kolumbán, tehdy šířil víru mezi pohanskými Pikty a stal se svědkem útoku neznámé vodní příšery na jednoho ze svých žáků. Učinil znamení kříže a rozhodným hlasem netvora zastavil a poslal zpět do hlubin. Netvor okamžitě poslechl a historka o zázraku se rychle rozšířila. O jakého tvora šlo, se životopis sv. Kolumbána blíže nezmiňuje, ale jisté je, že zjevný zázrak dodal respekt novému učení. Piktové, vidouce sílu nového učení, se prý hromadně nechávali pokřtít.
O tajemném tvorovi se pak dlouho žádné zprávy nezmiňují, až z konce 19. stol. o něm existují dvě svědectví. Pravou revoluci však znamenal rok 1933. Příšera byla několikrát spatřena a dokonce fotografována. Obrázek nebyl vůbec přesvědčivý, takže veřejnost byla odkázána především na popis očitých svědků. Většina z nich se shodovala v pojmech jako „zavalité tělo, dlouhý protáhlý krk, poměrně malá hlava“. V následujících letech počet spatření neznámého tvora kulminoval a o problém se začala zajímat seriózní věda. V roce 1934 proběhl první výzkum, kdy dvacet pozorovatelů s dalekohledy a teleobjektivy sledovalo nepřetržitě hladinu jezera po dobu pěti týdnů. Žádná z pořízených fotografií však nepřinesla dostatečný důkaz.
Pátrání po čemkoliv v jezeře uprostřed zlomu není zdaleka jednoduché. Jezero Ness je velmi hluboké, v některých místech téměř 230 m. Navíc jeho dno pokrývá několik desítek metrů vysoká vrstva bahnitých sedimentů. Objem vody v jezeře je enormní a přesahuje množství vody všech anglických a velšských jezer dohromady. Tato voda je navíc plná rašeliny z okolních hor, takže je v ní nízká viditelnost. Seriózní bádání mohlo proto začít až po 2. sv. válce díky vymoženostem, jako byl sonar.
Expedic za hledáním lochneské příšery proběhlo několik. V 60. letech dokonce vznikla speciální vyšetřovací společnost, která se zabývala nepřetržitým monitorováním jezera. V 70. letech se do výzkumu zapojil americký právník a vynálezce Rob…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Skotsko