Biskupský zámek v Kroměříži se dvěma jedinečnými zahradami evropského významu patří právem do Světového dědictví. První zmínky o původním hradu pocházejí ze 13. století a s největší pravděpodobností již tehdy vznikala v jeho okolí štěpnice – užitková zahrada, která ho zásobovala zeleninou, ovocem a květinami. První doklad o Podzámecké zahradě pochází však až z období renesance, když biskup Stanislav Thurzo v roce 1509 ve zvacím dopise českému králi Vladislavu II. zmiňuje i krásný park při zámku.

Za třicetileté války byla Kroměříž jako řada jiných měst značně zpustošena a vypálena švédskými vojsky. Měla však štěstí, protože v roce 1664 nastoupil na biskupský stolec v Olomouci osvícený a kulturně vzdělaný muž s velkými ekonomickými možnostmi, Karel II. z Liechtensteinu-Castelcornu. Když poprvé pohlédl na zbídačenou Kroměříž, kde přežila válku sotva čtvrtina měšťanů, podle legendy prý zaplakal. Během třiceti let své vlády učinil téměř zázrak, za který mu patří obdiv i v dnešní době. Kromě opravy města a zřízení potřebných úřadů postupně obnovil zámek jako letní sídlo biskupů a zasloužil se o jeho nový rozkvět. Podzámeckou zahradu dal přebudovat podle návrhu císařského architekta Filiberta Luccheseho do podoby francouzských a italských renesančních zahrad. Vznikla geometrická úprava zahradní plochy s ornamentálními vzory ze stříhaných keřů doplněných různobarevnou květinovou výsadbou. Byl upraven i vodní systém a zahrada byla obehnána ochrannou zdí. Současně biskup s Lucchesem založili novou zahradu za hradbami města – Libosad. Po Luccheseho smrti dokončil zahradní díla italský architekt Giovanni Pietro Tencalla, který vytvořil jedinečný vstup ze zámku do Podzámecké zahrady. Monumentální ranně barokní sala terrena vyzdobená umělými jeskyněmi (grottami), barevnou mozaikou a štuky se jako jediná z této doby zachovala v Podzámecké zahradě v původní podobě.

V roce 1777 bylo olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství. První arcibiskup Antonín Colloredo-Waldsee originálně proměnil Podzámeckou zahradu v romantický přírodní park, a přitom zachoval starší barokní parter. Přechod mezi formální zahradou a novým přírodním parkem nechal oddělit obdélníkovým bazénem s malým ostrůvkem a iónským Chrámkem Přátelství. V té době nový anglický zahradní sloh si vyžádal v zahradě mnoho jednotlivých krajinářských scenerií, doplněných dalšími romantickými stavbičkami a velkým vodním kanálem s gondolami. Koncem 18. stol. byla vybudována vedle zámku nová Colloredova kolonáda s dvouramenným schodištěm, kterým se vstupovalo do malé, pravidelně řešené terasové zahrady (giardinetta).

Do vývoje zahrady se zapsal v polovině 19. stol. ještě další významný architekt, Antonín Arche. S podporou arcibiskupa Ferdinanda Chotka a následně Maxmiliána Sommerau-Beckha ji sjednotil do jednoho krajinářského celku. Vznikly velké krajinářské kompozice s přírodními tvary vodních ploch (divoký rybník), zanikly některé starší stavby a nahradily je nové. Byla vybudována Pompejská (Maxmiliánova) kolonáda, v zahradě byla instalována celá řada litinových prvků z arcibiskupských sléváren (mostky, lavičky, zábradlíčka). Nejkrásnější z nich je stříbrný most, který napojuje nejmladší část zahrady. Dodnes park oživuje i Paví dvůr, kde se chovají různá domácí zvířata a daňci. Ptáci se pohybují i volně po zahradě a jejich pozorování je vítanou atrakcí hlavně pro děti. Tato podoba Podzámeck…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Česko – památky UNESCO